27 C 434/2025-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 21 530 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 17. 9. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč a žalovaná celkem uhradila 5 794 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč v sjednaných 24 měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 11. 7. 2025, a požadovat po žalované zaplacení částky 21 530 Kč sestávající z jistiny 12 498 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 2 970 Kč, úroků v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, předsmluvních informací, výzvy před zesplatněním včetně podacího archu, výzvy ke splacení včetně podacího archu, metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, výpisu přijatého ověřovacího poplatku, výpisu pro placení smlouvy, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků, kopie dokladů, předžalobní výzvy včetně podacího archu, úvěrové zprávy na čl. 27-30 spisu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru Kamali ze dne 17. 9. 2024 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatkem 495 Kč za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky v pravidelných 24 měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty nemá žalovaná děti, je svobodná, její příjem ze zaměstnání činí 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč a splátky jiným společnostem 5 000 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žádné listiny prokazující údaje v kartě zákazníka a příjmy a výdaje žalované soudu nebyly předloženy. Z výpisu z účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná od žalobkyně obdržela peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a dosud uhradila 5 794 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Podle § 86 (Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 (Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila kartu zákazníka s tím, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 20 000 Kč a výdajů 5 000 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ