28 C 80/2026-30 – Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23 619,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 364 Kč za dobu od 5. 10. 2025 do zaplacení, s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 5. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 24 300 Kč s postupným čerpáním. První splátka byla splatná 5. 7. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat 27. 11. 2026. Žalovaná čerpala na základě smlouvy částku 10 000 Kč, dne 5. 6. 2025. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala e-mailem ze dne 4. 10. 2005. Žalovaná je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 5. 10. 2025. Žalovaná částka se skládá z jistiny 10 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 199 Kč, smluvního úroku 12 749,88 Kč, poplatku za službu „Presto“ 165 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 6. 7. 2025 do 4. 10. 2025.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupkyně žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Ze zjištění učiněných z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 5. 6. 2025 uzavřené mezi žalobkyní (označenou obchodní firmou , Anonymizováno, ) jako věřitelkou a žalovanou jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaná dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku až do výše 24 300 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalované č. , č. účtu, a žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Byla sjednána úroková sazba 1,066 % denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalovaná od žalobkyně přijala na základě smlouvy platbu na svůj účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované splácet tak, že ověřila tvrzenou výši příjmu žalované z příchozích transakcí na bankovní účet žalované, a vyšla z příjmu ve výši 25 946 Kč, dále vyšla z informací uvedených žalovanou, a to z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 8 000 Kč, dalších nezbytných měsíčních výdajů 3 000 Kč, ostatních zbytných výdajů 0 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, .“ a listiny „Identifikované příjmy“. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dluhu ze smlouvy předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2026, která jí byla odeslána dne 30. 1. 2026, což soud zjistil z výzvy samé a potvrzení o odeslání zásilky.6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně.7. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ. V dané věci poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřil výši příjmu žalované, ale již nikoli výši jejích skutečných výdajů, spokojil se toliko s tím, co uvedla sama žalovaná. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaná bude schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Za zásadní pochybení soud též považuje, že žalobkyně taktéž nezjistila výši dalších závazků žalované z příslušných registrů (NRKI/BRKI). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 10 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 10 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla vyzvána k uhrazení dluhu před podáním žaloby, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a proces