28 C 82/2026-23 – Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 36 745,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 318,40 Kč za dobu od 28. 9. 2025 do zaplacení, s odůvodněním, s žalovaným uzavřela dne 28. 5. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 29 000 Kč s postupným čerpáním. Žalovaný čerpal dne 28. 5. 2025 částku 10 000 Kč a dne 28. 5. 2025 částku 6 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala e-mailem ze dne 27. 9. 2025. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 28. 9. 2025, žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 16 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 318,40 Kč, smluvního úroku ve výši 19 429,05 Kč, a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu 28. 6. 2025 do 26. 9. 2025, v celkové výši 998,16 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupkyně žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Ze zjištění učiněných z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřené dne 28. 5. 2025 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou (pod obchodní firmou , Anonymizováno, ) a žalovaným jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku až do výše 29 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalovaného č. , č. účtu, a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Byla sjednána úroková sazba 1,016 % denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne 28. 5. 2025 částku ve výši 10 000 Kč a částku 6 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy vyšla při posouzení schopnosti žalovaného splácet z příjmu ve výši 16 733 Kč jako ověřeného příjmu, avšak nikterak toto ověření nedoložila, z předložených důkazů toto tvrzení nijak nevyplývá, když v listině „Identifikované příjmy“ není uvedeno jak konkrétně byl příjem zjištěn. Dále je v listině „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, .“ uvedeno, že žalovaný uvedl tyto své výdaje: pravidelné měsíční výdaje na půjčky 1 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 8 000 Kč, další nezbytné měsíční výdaje 1 500 Kč, ostatních zbytných výdajů 1 500 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, .“ a listiny „Identifikované příjmy“. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dluhu před podání žaloby dopisem ze dne 28. 1. 2026, potvrzení o odeslání zásilky byla výzva odeslána dne 30. 1. 2026.6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně neprokázala, že by ověřila výši příjmu žalovaného, jakož i výši jeho skutečných výdajů, ohledně výdajů se spokojila toliko s tím, co uvedl sám žalovaný. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Za zásadní pochybení soud též považuje, že žalobkyně nezjistila výši dalších závazků žalovaného z příslušných registrů (NRKI/BRKI).8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 16 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadov