111 C 18/2021-33 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 14 076,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 22. 10. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že dne 19. 9. 2017 uzavřela s žalovaným dohodu o uznání dluhu, v níž se zavázal dluh ve výši 18 726,97 Kč zaplatit v pravidelných splátkách v termínech dle splátkového kalendáře, žalovaný dluh neuhradil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se prvního jednání nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 1. 2. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přípisem doručeným soudu dne 23. 2. 2021 žalovaný požádal o zrušení soudního řízení, neboť požádal o insolvenční řízení. Z účasti u jednání se však žalovaný neomluvil ani nepožádal o odročení jednání. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že ke dni 26. 2. 2021 (vyhlášení rozsudku) a ani ke dni 9. 3. 2021 (písemné vyhotovení rozsudku) nebylo vůči žalovanému zahájeno insolvenční řízení. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. V řízení nebylo zjištěno, že by předmětná smlouva o úvěru či zápůjčce byla smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by [právnická osoba] (původní věřitel) podnikala na území [země], na němž má žalobkyně sídlo. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí úvěru či zápůjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalovanému došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. 4. Po provedeném dokazování přečtením listin a to záznamu o uznání závazku s dohodou o splátkách a jeho dodatku, zesplatnění dluhu, předžalobní výzvy a dokladu o jejím odeslání má soud za zjištěné, že žalovaný dne 20. 9. 2017 písemně (listinu vlastnoručně podepsal) prohlásil, že uznává svůj dluh vůči žalobkyni, zastoupené [právnická osoba], [IČO] ve výši 18 726,97 Kč vyplývající ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba], od které pohledávku nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 8. 2017. Žalovaný se zavázal dluh splatit po 500 Kč a následně po písemné změně závazku ve výši 300 Kč měsíčně v době od 9. 10. 2017 do původně 7. 10. 2020, následně do 20. 2. 2023 pod ztrátou výhody splátek tak, že při nesplacení nejméně dvou plných splátek má žalobkyně prostřednictvím svého zástupce učinit svým oznámením celý dluh okamžitě splatným. Dopisem ze dne 13. 10. 2020 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce [právnická osoba] žalovaného k neprodlené úhradě dluhu ve výši 14 076,97 Kč nejpozději do 21. 10. 2020, učinila tak z důvodu, že žalovaný neplnil splátkovou dohodu, když ke dni 23. 4. 2019 nezaplatil druhou splátku za sebou. Dopisem ze dne 13. 10. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k témuž s tím, že jinak bude podána žaloba k soudu, výzva byla odeslána žalovanému poštou dne 14. 10. 2020. 5. Po právní stránce byla věc hodnocena tak, že žalovaný učinil právní jednání, které splňuje všechny formální náležitosti uvedené v § 2053 občanského zákoníku a byla jím tudíž založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v celkové výši 14 076,97 Kč existoval v době, kdy k uznání došlo. Uznání dluhu podle § 2053 je uznáním explicitním. Je to jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, jímž činí písemnou formou výslovné uznávací prohlášení směřující k potvrzení existence dluhu, včetně jeho důvodu a výše. Z uznání předloženého v tomto řízení bylo zřejmé, kdo uznání učinil (žalovaný) a vůči komu směřovalo (žalobkyně), jaký peněžitý či nepeněžitý dluh dlužník uznává (viz formulace "pohledávka ze smlouvy [číslo] uzavřené se [právnická osoba]) a jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti byly z předložené listiny tedy objektivně zjistitelné. Protože žalovaný existenci dluhu v řízení nepopíral, dosud pohledávku nezaplatil a v řízení nevyšlo najevo, že závazek zanikl jinak, než splněním, soud žalovanému povinnost k úhradě dlužné částky uložil v tomto rozsudku a současně žalovanému uložil zaplatit příslušenství pohledávky ve formě úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný se počínaje dnem 22. 10. 2020, tj. prvním dnem po termínu splatnosti uvedeném v oznámení o zesplatnění celého dluhu, dostal do prodlení s úhradou dluhu v celé jeho výši. 6. Procesně úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Částku nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby) po 300 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 7. 2014, advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), celkem 750 Kč, kdy v případě výzvy šlo o jednoduchou výzvu k plnění honorovanou částkou pouze 150 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., celkem 300 Kč, a náhrada 21% DPH, kterou je advokát povinen z přiznané odměny a náhrad odvést v částce 221 Kč.