111 C 295/2021-43 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2020 domáhala po žalované zaplatit částku 8 006,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 6. 11. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela s žalovanou dohodu o uznání dluhu, v níž se žalovaná zavázala dluh ve výši 8 006,39 Kč zaplatit v pravidelných splátkách v termínech dle splátkového kalendáře, žalovaná dluh neuhradila ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaná se prvního jednání nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 7. 10. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z účasti u jednání se žalovaná neomluvila, ani nepožádala o odročení jednání. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že ke dni vyhlášení rozsudku a ani ke dni vyhotovení rozsudku nebylo vůči žalované zahájeno insolvenční řízení. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaná řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaná řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. V řízení nebylo zjištěno, že by předmětná smlouva o úvěru či zápůjčce byla smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by společnost [právnická osoba] (původní věřitel) podnikala na území [země], na němž má žalobkyně sídlo. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí úvěru či zápůjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalované došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. 4. Po provedeném dokazování přečtením listin a to záznamu o uznání závazku s dohodou o splátkách a jeho dodatku, zesplatnění dluhu, předžalobní výzvy a dokladu o jejím odeslání má soud za zjištěné, že žalovaná dne [datum] písemně (listinu vlastnoručně podepsala) prohlásila, že uznává svůj dluh vůči žalobkyni, zastoupené [právnická osoba] [ulice] a [právnická osoba], [IČO], ve výši 8 006,39 Kč vyplývající ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], od které pohledávku nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 7. 2016. Žalovaná se zavázala dluh splatit po 500 Kč a následně po písemné změně závazku ve výši 300 Kč měsíčně v době od 20. 1. 2017 do původně 20. 4. 2018, následně do 5. 11. 2019 pod ztrátou výhody splátek tak, že při nesplacení nejméně dvou plných splátek má žalobkyně prostřednictvím svého zástupce učinit svým oznámením celý dluh okamžitě splatným. Dopisem ze dne 16. 11. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení dosud neuhrazeného uznaného dluhu ve výši 8 006,39 Kč do 23. 11. 2020, jinak bude podána žaloba k soudu, výzva byla odeslána žalované poštou dne 19. 11. 2020. 5. Po právní stránce byla věc hodnocena tak, že žalovaná učinila právní jednání, které splňuje všechny formální náležitosti uvedené v § 2053 občanského zákoníku a byla jím tudíž založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v celkové výši 8 006,39 Kč existoval v době, kdy k uznání došlo. Uznání dluhu podle § 2053 je uznáním explicitním. Je to jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, jímž činí písemnou formou výslovné uznávací prohlášení směřující k potvrzení existence dluhu, včetně jeho důvodu a výše. Z uznání předloženého v tomto řízení bylo zřejmé, kdo uznání učinil (žalovaná) a vůči komu směřovalo (žalobkyně), jaký peněžitý či nepeněžitý dluh dlužník uznává (viz formulace "pohledávka ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba]) a jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti byly z předložené listiny tedy objektivně zjistitelné. Protože žalovaná existenci dluhu v řízení nepopírala, dosud pohledávku nezaplatila a v řízení nevyšlo najevo, že závazek zanikl jinak, než splněním, soud žalované povinnost k úhradě dlužné částky uložil v tomto rozsudku a současně žalované uložil zaplatit příslušenství pohledávky ve formě úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná se počínaje dnem 6. 11. 2019, tj. prvním dnem po dohodnutém termínu splatnosti, dostala do prodlení s úhradou dluhu v celé jeho výši. 6. Procesně úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Částku nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění a sepis žaloby) po 200 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 7. 2014, advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), celkem 500 Kč, kdy v případě výzvy šlo o jednoduchou výzvu k plnění honorovanou částkou pouze 100 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby vždy po 100 Kč za jeden úkon dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., celkem 300 Kč, a náhrada 21% DPH, kterou je advokát povinen z přiznané odměny a náhrad odvést v částce 168 Kč.