112 C 392/2020-38 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 5. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 500 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 9. 2. 2014 do zaplacení představující nevrácenou zápůjčku, kterou žalovanému poskytla právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. dle smlouvy o zápůjčce ze dne 28. 1. 2014 a kterou měl žalovaný vrátit věřiteli spolu s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky do 8. 2. 2014. Žalovaný na zápůjčku neuhradil ničeho a pohledávku za žalovaným z této smlouvy postoupil původní věřitel žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017. Dluh nebyl uhrazen ani přes předžalobní upomínku. 2. Soud se v prvé řadě zabýval svou mezinárodní příslušností, neboť žalobkyně je zahraniční právnickou osobou se sídlem v [anonymizováno] republice, a dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána podle článku 18 bodu 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I bis), neboť žalovaný jako spotřebitel má bydliště na území České republiky. Rozhodným hmotným právem je právní řád České republiky podle článku 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a omluvené žalobkyně a při rozhodování vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř). 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Z listiny označené jako„ Smlouva o zápůjčce“ bylo zjištěno, že tato měla být sjednána dne 28. 1. 2014 mezi žalovaným a [právnická osoba] [IČO] se sídlem v [obec] a dle ní měla tato společnost jako zapůjčitel poskytnout žalovanému částku 500 Kč na účet č. [bankovní účet], poplatek zápůjčku činil 50 Kč, splatnost půjčky byla dne 8. 2. 2014, listina však není podepsána ani zástupcem zapůjčitele ani žalovaným. Z potvrzení České pošty soud zjistil, že žalovanému byla dne 31. 1. 2014 prostřednictvím poštovní poukázky vyplacena částka 500 Kč, kterou mu zaslala [právnická osoba] dne 30. 1. 2014. Dopisem ze dne 18. 1. 2018 zaslaným žalované doporučeně dne 22. 1. 2018 oznámila [právnická osoba] žalovanému, že postoupila žalobkyni svoji pohledávku v celkové výši 1 848,24 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] s tím, aby dlužnou částku uhradila na účet zde uvedený. Předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2020 odeslanou žalovanému doporučeně vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 3 285,14 Kč ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 28. 1. 2014 uzavřené s původním věřitelem [právnická osoba] [právnická osoba] vystavila žalovanému dne 28. 1. 2014 fakturu [číslo] znějící na částku 550 Kč se splatností 8. 2. 2014 a s údaji o bankovním účtu, na který má být tato částka uhrazena. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 má soud za prokázáno, že [právnická osoba] bank p.l.c. postoupila žalobkyni peněžité pohledávky vyplývající z klientských smluv uvedených v příloze [číslo] této smlouvy, tato příloha však soudu předložena nebyla. 5. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta v plném rozsahu. Žalobkyně tvrdila, že jí pohledávka za žalovanou byla postoupena původním věřitelem [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., tato skutečnost však v řízení nebyla prokázána. Nebylo prokázáno to, že by původním věřitelem žalovaného byla skutečně tato společnost a že by tedy měla právo pohledávku za žalovaným žalobkyni postoupit. Smlouva o zápůjčce, i když není podepsána, neměla být sjednána s touto [právnická osoba] [IČO] se sídlem v [obec] a tato společnost rovněž zaslala žalovanému poštou částku 500 Kč a následně mu oznámila, že došlo k postoupení tvrzené pohledávky žalobkyni. Nebylo tedy prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že by se stala věřitelem žalovaného poté, co jí byla pohledávka za žalovaným postoupena původním věřitelem [anonymizováno] bank p.l.c. Žalobkyně není k vedení sporu aktivně legitimována ve smyslu ust. § 1879 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a proto soud žalobu zamítl. Žalobkyně se k soudnímu jednání nedostavila, soud ji proto nemohl poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnění tvrzení a dalšího dokazování ve vztahu k její aktivní legitimaci. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který měl ve věci plný procesní úspěch, v souvislosti s tímto řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly.