7 C 232/2020-72 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném stanovení povinnosti, aby žalovaný přispíval na výživu žalobkyně (rozvedené manželky) měsíčně částkou [částka] počínaje dnem podání žaloby. Žaloba podána dne [datum]. V žalobě tvrdila, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem [datum], na základě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Důvodem podání žaloby je skutečnost, že žalobkyně je poživatelkou starobního důchodu ve výši [částka] a k vypořádání SJM došlo dohodou ze dne [datum], kterou však podepsala pod nátlakem. Na základě dohody získala do svého vlastnictví pozemek p. [číslo] zahradu, v k. ú. [anonymizováno], dále jí žalovaný vyplatil částku [částka]. Tuto částku použila na půjčky, které tvrdí, že byly předmětem SJM. Výživné proto požaduje z důvodu poklesu její životní úrovně. 2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil písemným podáním ze dne [datum] na [číslo listu], ve kterém uvedl, že s návrhem a tvrzením žalobkyně v žalobě nesouhlasí. Její jednání považuje za účelové, bez reálného podkladu. Žalobkyně se do domu žalovaného přistěhovala z [anonymizováno] i se svými dětmi. V průběhu manželství, žalobkyně byla abnormálně žárlivá, vyvolávala hádky, neustále žalovaného podezírala z nevěry, kontrolovala mu soukromou poštu, neustále ho napadala, proto následně muselo dojít k rozvodu, když děti žalobkyně z domu odešly. Po rozvodu vyplatil žalobkyni částku [částka], přenechal jí pozemek, jak uvádí v žalobě. Výše jejího současného důchodu odpovídá jejímu příjmu z dřívějšího pracovního poměru. <i>3. Dle ust. § 760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák., není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Dle odst. 2, při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda</i> <i>a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,</i> <i>b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,</i> <i>c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,</i> <i>d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo</i> <i>e) je dán jiný obdobně závažný důvod. Dle odst. 3, pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná ustanovení o výživném.</i> 4. Dle ust. § 762 odst. 1 obč. zák., nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu. Dle odst. 2, dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1, ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval. 5. Výživné rozvedeného manžela je chápáno jako samostatné právo, jehož vznik (rozsah a způsob plnění), změna a zánik nijak neodvisí od vyživovací povinnosti manželů, ani není jejím právním následkem či pokračováním. Předpoklady pro jeho přiznání je proto třeba zkoumat vždy až po zániku manželství rozvodem. Existence viny na manželském rozvratu zde není relevantní. Podíl na rozvratu manželství se stává významným až při posouzení předpokladů práva na tzv. sankční výživné podle § 762. Právo na výživné je právo osobní povahy, je tedy nepřevoditelné (nepostupitelné) na třetí osobu. Právo na výživné proto zaniká nejpozději smrtí oprávněného, za života pak jen uzavřením nového manželství či vstupem do registrovaného partnerství. 6. Obč. zák. konstruuje vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely jako povinnost reciproční bez ohledu na pohlaví a tím i zde důsledně promítají ústavní kautely o rovnosti muže a ženy. Právo na výživné podle § 760 má proto kterýkoli z rozvedených manželů. Kritérium - neschopnost sám se živit je základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné rozvedenému manželovi a jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. dikcí zákona jeho neschopnost sám se živit, přičemž tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním (což je v současné době novum). Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba posuzovat tak, že vyžaduje existenci minimálně určité souvislosti (rovněž prokázané) s rozvedeným manželstvím. Jedná se o dílčí korektiv, který by měl v případě potřeby zamezit přiznání práva tam, kde příčina neschopnosti rozvedeného manžela sám se živit neleží v zaniklém manželství, ani s ním nijak nesouvisí (úraz, nemoc či ztráta zaměstnání, dojde-li k nim v době po rozvodu manželství). Plnění vyživovací povinnosti i v těchto situacích má toliko morální, nikoli právně vynutitelný rozměr. Významnějším korektivem vzniku této vyživovací povinnosti je ovšem požadavek spravedlivého důvodu. 7. K spravedlivému důvodu: Podle obč. zák. je dalším předpokladem vzniku práva na výživné rozvedeného manžela okolnost, že plnění této povinnosti lze po povinném spravedlivě požadovat, tj. existuje spravedlivý důvod pro přiznání výživného rozvedeného manžela, který by měl soud rovněž zkoumat. S ohledem na zákonem příkladem uvedené okolnosti (věk, zdravotní stav) však nejde o další samostatný předpoklad, ale spíše o korektiv, který má usměrnit soudcovskou úvahu o tom, zda je namístě výživné přiznat či nikoli. 8. Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že rozvedený manžel v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě nedisponuje žádným vlastním příjmem nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Pokud jde o manželství starších a déletrvajících, jsou tvrzené důvody pro uplatnění výživného rozvedeného manžela spjaty ponejvíce s výdělkovými schopnostmi jednoho z manželů a možností jeho dalšího pracovního a profesního uplatnění v době rozvodu a těsně po něm (např. v důsledku péče o domácnost a děti ztratil svou kvalifikaci, pozbyl reálnou možnost uplatnit se ve svém oboru, úraz či nemoc přivodivší stav pracovní neschopnosti atp.). Ani zde se nelze spokojit s mechanickým posouzením beroucím v potaz pouze uznaný stupeň pracovní neschopnosti (invalidity) rozvedeného manžela (objektivní hledisko), ale je nezbytné přihlédnout k jeho konkrétním reálným výdělkovým schopnostem a celkovým majetkovým poměrům (subjektivní hledisko). Předpoklad, že rozvedený manžel se nemůže sám živit, musí být v řízení o přiznání výživného náležitě prokázán. 9. Na majetkové poměry rozvedeného manžela může mít nepochybně vliv rovněž vypořádané zaniklé společné jmění. Skutečnost, že rozvedený manžel, který není jinak schopen sám se živit, získal na základě dohody o vypořádání společného jmění větší finanční hotovost, sama o sobě nepředstavuje překážku přiznání práva na výživné pro rozvedeného manžela. Judikatura v této souvislosti přitakala stanovisku, že za splnění zákonných předpokladů (stanovených dnes v § 760) lze žádat výživné po svém rozvedeném manželovi. Je třeba v posuzovaných případech zohlednit všechny relevantní okolnosti rozhodné pro vznik tvrzeného práva na výživné rozvedeného manžela. Jeví se však nespravedlivé požadovat po rozvedeném manželu oprávněném z výživného, aby kupř. prodal rodinný dům či byt, v němž bydlí, bytové zařízení, jež užívá, a předměty, které spoluvytvářejí jeho přiměřenou životní úroveň, za účelem zajištění vlastní výživy, pakliže druhý manžel (povinný z výživného) má schopnost i možnost mu výživné poskytovat. Rozsah plnění je ovšem ve všech případech vázán kritériem přiměřenosti výživy, takže podobný závěr se netýká toho majetku oprávněného, který by tento přiměřený rámec přesahoval. Nezbytným předpokladem vzniku práva na výživné a jeho přiznání soudem je skutečnost, že povinný rozvedený manžel má schopnosti a možnosti takové výživné poskytovat. Zákonný předpoklad schopností a možností povinného bývá v nauce chápán jako dvousložkový (resp. třísložkový), neboť obsahuje stránku objektivní i subjektivní. Zatímco schopnosti povinného představují subjektivní stránku kritéria, která je určena především biologickými, psychosociálními a kvalifikačními atributy povinného, jako jsou např. jeho zdravotní stav, fyzická a psychická kondice, věk, dosažené vzdělání, nadání a talent,