16 C 98/2024-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 6. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 640 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích II. až V. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 11. 7. 2012 smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem, poplatky a pojistným v celkové částce 27 540 Kč splatit v 60 týdenních splátkách po 459 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 8 900 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023.3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného (pracovní a nájemní smlouvou). Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě. Kromě toho byl žalovaný lustrován v insolvenčním rejstříku.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.8. Ze zákaznické karty ze dne 11. 7. 2012 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku , právnická osoba, o poskytnutí půjčky ve výši 15 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že žije v podnájmu, pracuje jako kuchař u zaměstnavatele , jméno FO, s příjmem 10 500 Kč, další příjmy domácnosti uvedl ve výši 9 500 Kč, výdaje celkem 10 700 Kč (z toho 5 500 Kč nájem, 200 Kč telefon, 2 000 Kč splátky půjček/výživné, výdaje na domácnost 3 000 Kč), měl jedno nezaopatřené dítě. Informace podané žalovaným měly být ověřeny pracovní smlouvou a nájemní smlouvou. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly.9. Smlouvou o půjčce ze dne 11. 7. 2012 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 15 000 Kč a zaplatit úrok a poplatky v úhrnné výši 12 540 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 459 Kč.10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 8 900 Kč.11. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností k 27. 9. 2023 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 29. 9. 2023 odeslaným dne 27. 10. 2023 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).12. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 6. 2024.13. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.14. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:16. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. 7. 2012 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.17. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1, posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), neboť smlouva byla uzavřena před účinností nového občanského zákoníku, a dále dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“).18. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.19. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.20. Podle § 39 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.21. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.22. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného v době uzavření smlouvy, dle kterých byl poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, případně nahlédnutím do příslušných databází. Posoudit úvěruschopnost žalovaného je pak třeba provést s odbornou péčí. Poskytovatel pak mohl poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).24. Soud proto vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru a podpůrně též z ustanovení § 39 obč. zák. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům.25. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o půjčce absolutně neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru a podpůrně též § 39 obč. zák. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Dle zákaznické karty sice žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, tyto listiny však soudu předloženy nebyly. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní př