19 C 79/2021 — Okresní soud v Kolíně

<i>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 35 670, [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 35 670, [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</i> <i>II. Žaloba se zamítá, pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 207 462, [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 141 110 K č od 1 1. 1 0. 2 018 d o [datum] a z částky 105 439, [částka] od [datum] do zaplacení.</i> <i>III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</i> Žalobce proti napadenému rozsudku podává v zákonné lhůtě 15 dnů toto <b>odvolání,</b> z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávných skutkových zjištění dle § 205 písm. e) a nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) občanského soudního řádu. Toto odvolání směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku, a to v rozsahu [částka] s 9 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení a v rozsahu částky [částka] (1/2 ze smluvní pokuty dle bodu 6.5. smluvních ujednání smlouvy o zápůjčce) s 9 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení, což má i vliv na výrok III., kdy náklady řízení mají být přiznány žalobci. <b>II. </b> Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně: Žalobce na tomto místě upozorňuje na skutečnost, že soukromému právu je vlastní rovnost subjektů právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle, zejména pak smluvní autonomie jako prostředek jeho iniciativy, aktivity a kreativity v jeho vztahu k ostatním jedincům s rovným postavením. Žalovaný měl před podpisem smlouvy o zápůjčce dostatek prostoru, aby se seznámil s jejím zněním. Pokud by nesouhlasil s jejími jednotlivými ujednáními, nebo by nerozuměl některým ujednáním, nemusel smlouvu o zápůjčce uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí zápůjčky obrátit na jinou osobu. Žalobce rovněž upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009, které stanoví, že písemný právní úkon učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst, ale je schopna listinu vlastnoručně podepsat, je platný, poznala-li nebo mohla-li (byla-li způsobilá a měla-li k tomu reálnou příležitost) poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem právního úkonu skutečně seznámila. I podle právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není problémem pro průměrného spotřebitele (natož podnikatele!) přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Nemůže jít k tíži smluvní strany, že druhá smluvní strana si počíná natolik neopatrně, že ignoruje zásadu obezřetnosti. Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 in fine o. z.). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí zápůjčky za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine o. z.), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 o. z.). V případě smlouvy o zápůjčce byl jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany dlužníka coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků žalobcem. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce, které poskytnutí zápůjčky pro dlužníka s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy (coby dvou- či vícestranného právního jednání), která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.; v tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27 nálezu), přičemž„ (t) ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28 nálezu). S ohledem na shora uvedené je žalobce přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. <b>III. </b> Co se týče smluvního úroku, ten byl ve smlouvě o zápůjčce stanoven pevnou částkou ve výši [částka]. To je za půjčení částky [částka] na 24 měsíců zcela přiměřené, zejména pak pro vztah 2 podnikatelů. Ve vztahu k úroku dle smluvních ujednání smlouvy o zápůjčce je třeba rovněž upozornit, že dlužník svým podpisem pod smlouvou o zápůjčce stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy povinný proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o zápůjčce uvedených. V případě, že by dlužník neměl zájem o poskytnutí peněžních prostředků za podmínek uvedených ve smlouvě o zápůjčce, nemusel, v souladu se zásadou autonomie vůle, smlouvu o zápůjčce uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou, třetí osobu. S ohledem na uvedené je tedy žalobce toho názoru, že úrok není v rozporu s dobrými mravy (nadto se ani být nemůže, když se jednání podnikatele), když dlužník s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o zápůjčce za podmínek v ní uvedených uzavřel. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Smluvní ujednání smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a dlužníkem tvořila nedílnou součást smlouvy o úvěru a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Dlužník měl před uzavřením smlouvy o zápůjčce dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což ostatně stvrdil i svým podpisem pod smlouvu o zápůjčce a na každé stránce smluvních ujednání. Současná právní doktrína uvádí k obchodním podmínkám následující:„ Základním předpokladem přijetí všeobecných obchodních podmínek oblátem je zahrnutí těchto všeobecných obchodních podmínek do návrhu. K tomu může dojít několika způsoby. Zřejmě bezrozporným je zopakování celého jejich textu, např. ve formuláři smlouvy. V takovém případě není pochyb, že souhlas obláta zahrnuje i všeobecné obchodní podmínky. Z hlediska technického dochází v praxi spíše k případům, kdy smlouva činí svou součástí všeobecné obchodní podmínky formou odkazu na ně. Má-li se však jejich závaznost pro daný právní vztah odvíjet od souhlasu smluvních stran, pouhý odkaz nestačí. Musí k němu přistoupit seznámení se s jejich obsahem. Jestliže byl oblát s obsahem podmínek před uzavřením smlouvy seznámen, není podstatné jakým způsobem, zda k tomu došlo v souvislosti s uzavíráním konkrétní smlouvy, či již dříve v souvislosti s uzavíráním podobné smlouvy. ([jméno] Hulmák., Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání, [obec a číslo], 203 s. ISBN [tel. číslo] [číslo] s. 64). K tomu je vhodné dodat, že jak podnikatel, tak spotřebitel musí mít adekvátní možnost se s obsahem obchodních podmínek seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Dlužník se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobcem takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil se smluvními podmínkami žalobce, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, c