14 C 89/2021-38 — Okresní soud v Kolíně

Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal zaplacení částky 1 500 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky. Žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřeli dne 16.3.2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč, které byly žalované zaslány na jí uvedený bankovní účet. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 17.4.2015 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.12.2017 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce. Žalovaná ani přes upomínky dlužnou částku neuhradila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když předchůdce žalobce je právnickou osobou se sídlem na území Malty (žalobce se sídlem na území Kypru), přičemž žalovaný smlouvu, ze které vyplývá nárok žalobce tvořící předmět tohoto řízení, uzavřel v postavení spotřebitele, tedy mimo rámec své profesní činnosti. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle Článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a při postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran závazku. K výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaná nevyjádřila, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce svůj souhlas vyjádřil již v návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o. s. ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaná a právní předchůdce žalobce [právnická osoba], Sídlo společnosti: [anonymizováno 11 slov], [země], uzavřeli dne 16.3.2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku do 17.4.2015, což neučinila ani přes upomínky žalobce a předžalobní výzvu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.12.2017 přešla pohledávka na žalobce. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. V řízení žalobce prokázal existenci a výši sporné pohledávky i to, že je v řízení aktivně legitimován k podání žaloby. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaná dlužnou částku uhradila, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku včetně smluvního a zákonného úroku z prodlení, jehož výše byla stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Soud přiznal náklady dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, neboť žalobce podává návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 29.3.2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, pod bodem 28 vymezil tzv. formulářovou žalobou jako„ zpravidla návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.“ Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky 400 Kč (zaplacený soudní poplatek), 3 x 200 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c) bod 1/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu - mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a, d/, vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), 3 x 100 Kč (paušální náhrada hotových výdajů advokáta dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu) a 189 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.