17 C 44/2022-22 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřely dne 16. 12. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit smluvnímu věřiteli kromě této jistiny ještě částku 11 832 Kč (souhrnný poplatek) a tyto prostředky se zavázala vrátit v 53 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaná však nesplácela řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem [právnická osoba] a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Plnění žalované bylo započítáváno nejprve na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu. Žalobce požaduje po žalované zaplacení částky 8 832 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 5 207,55 Kč a dlužné částky souhrnného poplatku ve výši 3 624,45 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 1. 1. 2012 do 18. 12. 2020 ve výši 6 226,87 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8 832 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že se domnívala, že už má vše splacené, má exekuce na plat a zdravotní potíže. 3. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k závěru, že [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 16. 12. 2006 smlouvu o půjčce, žalovaná převzala půjčenou částku 17 000 Kč v hotovosti. Strany si dohodly pravidelné splátky s tím, že společně s půjčenou částkou 17 000 Kč bude splácen ještě tzv. souhrnný poplatek ve výši 11 832 Kč, dohodly se, že jakékoli splátky budou nejprve započítány na tento souhrnný poplatek a poté na vlastní půjčku. Dále si strany ujednaly, že pokud žalovaná neuhradí včas splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno postupitelem. 4. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak, že mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o půjčce podle ust. § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen obč. zák. V souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 5. Žalovaná měla při uzavření smlouvy postavení spotřebitele, neboť jednala jako fyzická osoba – nepodnikatel (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Proti tomu právní předchůdce žalobce jednal při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a má tak postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Uzavřená smlouva tak je smlouvou spotřebitelskou (§ 52 odst. 1 obč. zák.) a je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení o spotřebitelských smlouvách týkající se ochrany spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.). Zejména je třeba použít § 55 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení a rovněž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 6. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), a které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dle dosavadní judikatury v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. [spisová značka]). Ve smlouvě byl sjednán tzv.„ souhrnný poplatek“. Tento pojem není ve smlouvě nijak blíže definován. Není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je tedy hrazen. Jde o jednorázovou částku, které neodpovídá žádné protiplnění žalobce. Z povahy věci tak jde o úrok, aniž by tak nárok byl ve smlouvě označen, tedy o úrok skrytý. Uzavřená smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou a adhezní, žalovaná v pozici spotřebitele tedy nemá možnost při kontraktačním procesu jakkoli ovlivnit obsah smlouvy a nepodílí se tedy ani na formulaci pojmu„ souhrnný poplatek“. Pokud žalobce, respektive její právní předchůdce, poskytuje obdobné půjčky opakovaně za účelem vytváření zisku, a pokud ve smlouvě není sjednána žádná jiná odměna nežli uvedený souhrnný poplatek, nelze toto ujednání hodnotit jinak, než jako ujednání o úroku ve smyslu odměny za poskytnutou půjčku. Ujednání o„ souhrnném poplatku“ však nemůže v uvedené spotřebitelské smlouvě obstát testem dobrých mravů nejen co do způsobu ujednání, ale zejména ohledně výše požadovaný úroků. Ze smlouvy vyplývá, že souhrnný poplatek (= úrok) s ohledem na výši poskytnuté půjčky a s přihlédnutím ke sjednané splatnosti, je nepřiměřeně vysoký (činí 69,6 % z půjčené částky za 53 týdnů). Taková výše je nepochybně zcela nepřiměřeně vysoká, ujednání o úrocích je proto v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Jedná se tak o neplatný úkon podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům (k tomu viz. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka], nověji sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). 7. Žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně částku 20 000 Kč s tím, že poslední úhrada proběhla 24. 12. 2011. Tuto částku je nutno započíst na jistinu, neboť ujednání ve smlouvě týkající se souhrnného poplatku je z výše uvedených důvodů neplatné. Lze odkázat i na závěry Ústavního soudu, jenž ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. [ústavní nález] přijal a odůvodnil závěr, že ujednání spotřebitelské smlouvy zbavující spotřebitele práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen (neboť uhrazení jistiny znamená zastavení dalšího narůstání příslušenství a dalších sankcí), je takové ujednání neplatné pro rozpor s § 56 občanského zákoníku. Při neexistenci ustanovení o způsobu započítávání v občanském zákoníku a neexistenci projevu vůle žalovaného, je třeba i v takovém případě aplikovat příslušné ustanovení obchodního zákoníku a započítávat platby nejprve na úroky (ty však platně sjednány nebyly) a poté na jistinu (§ 330 obch. zák.). Žalovaná již uhradila celou jistinu ke dni 24. 12. 2011 a k 1. 1. 2021 tak nemohla být v prodlení. Soud proto z uvedených důvodů žalobu zcela zamítl. 8. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy procesně úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 9. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. je odůvodnění tohoto rozsudku ve zkráceném znění.