19 C 44/2020 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhá zaplacení 2 806 917, 50 Kč s příslušenstvím. V žalobních důvodech uvedl, že žalovaný způsobil při řízení motorového vozidla dne [datum] dopravní nehodu, při níž došlo k újmě na zdraví žalobce. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívajícího v erektilní dysfunkci ve výši 165 534 Kč, ve zkrácení tří prstů na pravé dolní končetině ve výši 41 383, 50 Kč, v inkontinenci ve výši 200 000 Kč, v nemožnosti věnovat se sportovním činnostem ve výši 100 000 Kč a následkem posttraumatické stresové poruchy, úbytku poznávacích funkcí a úzkostné poruchy ve výši 2 000 000 Kč Vedle toho se žalobce vůči žalovanému domáhá zaplacení 300 000 Kč jako náhrady další nemajetkové újmy spočívající v rozvratu rodinného života žalobce během doby, kdy se podroboval léčbě. Příslušenstvím těchto pohledávek žalobce za žalovaným je úrok z prodlení v zákonné výši. 2. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě postavil na stanovisko, že žalobce v projednávané věci uplatňuje náhradu za ztížení společenského uplatnění, o které již soud pravomocně rozhodl, a proto je namístě řízení v uvedeném rozsahu zastavit. Tento závěr se neprosadí jen v poměru k žalobnímu požadavku na náhradu další nemajetkové újmy, která má spočívat v rozvratu rodinného života žalobce během doby, kdy se podroboval léčbě. Ohledně této pohledávky však žalovaný vznesl námitku promlčení, protože manželství žalobce zaniklo rozvodem již dne [datum]. Nejpozději k tomuto dni v něm musel nastat hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat. Podal-li žalobce žalobu o náhradu této újmy dne [datum], stalo se tak po marném uplynutí promlčení lhůty. 3. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ztotožnila s vyjádřením žalovaného k žalobě. 4. Žalovaný je státním příslušníkem Rumunské republiky. Okresní soud v Kolíně jej rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č.j. 4 T 94/2015 – 317, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č.j. 10 To 243/2016 – 362, nabyl právní moci dne [datum], uznal vinným trestným činem těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Újmu, jejíž náhrady se žalobce vůči žalovanému v projednávané věci domáhá, vyvolalo jednání, pro nějž byl žalovaný uznán vinným trestným činem. Se zřetelem k tomu, že obžaloba byla vůči žalovanému v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 94/2015 podána u Okresního soudu v Kolíně, je podle čl. 7 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky a místní příslušnost Okresního soudu v Kolíně. 5. Ve věci vedené Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 19 C 365/2017 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 3 108 562 jako bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, které byly následkem téhož protiprávního činu žalovaného jako v projednávané věci. O věci vedené soudem pod sp. zn. 19 C 365/2017 soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č.j. 19 C 365/2020 – 166, který nabyl právní moci dne [datum]. 6. Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují. Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019, pod poř. [číslo]). 7. O pohledávce žalobce za žalovaným na náhradu za ztížení společenského uplatnění tedy soud již rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č.j. 19 C 365/2020 – 166, který nabyl právní moci dne [datum]. V poměru k této pohledávce proto uvedené rozhodnutí založilo překážku věci pravomocně rozsouzené. To platí i pro pohledávku na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemožnost věnovat se sportovním činnostem, protože i potud jde o náhradu za ztížení společenského uplatnění. 8. Ze znaleckého posudku podaného dne [datum] znalcem doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., přitom vyplývá, že po [datum] nedošlo ke zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládal nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, ani se neprojevily nové následky související s původním úrazem. 9. Z výpovědi znalce doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., soud zjistil, že žalobcův zdravotní stav se po jeho ustálení nezměnil natolik, aby bylo třeba podrobit revizi výpočet náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalobce podstoupil operační zákrok, které se týkaly prstů na nohou a náhrady kyčelního kloubu. 10. Jen v případě významného zhoršení zdravotního stavu po jeho ustálení by vznikl v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud by se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C [číslo]). 11. Z toho vyplývá, že nikoli každé zhoršení zdravotního stavu poškozeného vede ke vzniku dalšího práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce. I kdyby proto vskutku došlo ke zhoršení zdravotních obtíží žalobce například v oboru psychiatrie, jak na to žalobce poukázal při jednání konaném dne [datum], nedostačovalo by to samo o sobě k závěru o vzniku dalšího práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění, protože v souhrnu nejde o natolik výrazné zhoršení, aby mohlo další právo na náhradu vzniknout, jak vyplývá z podaného znaleckého posudku i z výslechu znalce. Totéž pak platí pro omezení žalobce následkem úbytku kognitivních funkcí, posttraumatické stresové poruchy a úzkostné poruchy, popřípadě pro jeho omezení v oblasti náboženského a duchovního života. 12. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže podle § 159a odst. 4 o.s.ř. být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. 13. Podle § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 14. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení zastaví. 15. V projednávané věci žalobce uplatnil vůči žalovanému co do pohledávky na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 506 917, 50 Kč s příslušenstvím tentýž požadavek jako ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 365/2017, o které soud pravomocně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č.j. 19 C 365/2017 – 166, a proto soud shledal nedostatek podmínky řízení, pro nějž řízení v projednávané věci musel po doplnění řízení o podaný znalecký posudek – veden závazným právním názorem vysloveným Krajským soudem v Praze v usnesení ze dne 29. 10. 2021, č.j. 25 Co 226/2021 – 211, které nabylo právní moci dne [datum] – v uvedeném rozsahu pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavit (výrok I. tohoto rozsudku). 16. Podle čl. 28 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro mimosmluvní závazkové vztahy. 17. Podle čl. 1 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody zveřejněné pod č. 130/1976 Sb. tato Úmluva určuje právo rozhodné pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod bez ohledu na způsob řízení při jejím uplatnění. Pro účely této úmluvy se považuje za dopravní nehodu nehoda, na níž se podílí jedno nebo více vozidel bez ohledu, zda jsou poháněna motorem či nikoliv, a jež souvisí s dopravou na veřejných silnicích, na pozemcích přístupných veřejnosti nebo na soukromých pozemcích, na něž mají právo přístupu určité osoby. 18. Podle čl. 3 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území do