14 C 159/2023-35 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 3. 2023 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli dne 10. 3. 2019 smlouvu o úvěrovém rámci [číslo] na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. První čerpání úvěru bylo provedeno platbou na účet prodejce, jehož prostřednictvím byla smlouva uzavřena, a to ve výši 17 714 Kč, zbytek úvěru byl čerpán prostřednictvím kreditní karty, k jejíž aktivaci došlo dne 22. 3. 2019 Součástí smlouvy jsou i úvěrové podmínky žalobce a sazebník poplatků. Výše měsíčních splátek byla stanovena na základě výše zůstatku úvěru k okamžiku posledního čerpání. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, využil žalobce svého práva ze smlouvy a úvěr zesplatnil ke dni 21. 10. 2021. Žalovaný po dobu trvání smlouvy celkem vyčerpal částku 24 481,31 Kč. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 25 295,99 Kč, z toho služná jistina 18 434,78 Kč, dlužných splátek 6 472,81 Kč, zákonný kapitalizovaný úrok 34,47 Kč, smluvní pokuta 153,93 Kč a sankční poplatek při předčasné splatnosti úvěru 200 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 21. 10. 2021. Poté žalobce s žalovaným uzavřeli dohodu o úhradě a uznání dluhu, v níž žalovaný uznal dluh v celkové výši 27 018 Kč, který měl uhradit v 9 pravidelných měsíčních splátkách, počínaje měsícem únor 2022. Po zesplatnění byla na dluh uhrazena částka 8 400 Kč, z toho částka 1 321,32 Kč byla určena na provizi vymáhací agentury. Žalobce požadoval po žalovaném částku 18 217,31 Kč jako žalovanou jistinu a zákonný úrok z prodlení z částky 18 217,31 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 5. Účastníci uzavřeli 10. 3. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 10. 3. 2019). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 50 445,49 Kč, přičemž žalobci uhradil částku 53 277,56 Kč (prokázáno přehledem plateb). Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce úvěr dopisem ke dni 21. 10. 2021 (prokázáno oznámením o zesplatnění ze dne 21. 10. 2021 vč. dodejky). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 18 217,31 Kč úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 25. 11. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 25. 11. 2022 vč. podacího archu). Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 9. 2. 2022 dohodu o úhradě a uznání dluhu (prokázáno dohodou o úhradě a uznání dluhu ze dne 9. 2. 2022). 6. Před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný v žádosti (smlouvě) o úvěr uvedl, že byl zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 18 000 Kč, výdaje na bydlení žalovaného dle jeho vyjádření činily 5 000 Kč, splátkové výdaje neměl žádné, dále uvedl druh bydlení v pronájmu a žádné vyživovací povinnosti (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 10. 3. 2019). Žalobce dále prověřil žalovaného v insolvenčním rejstříku (bez záznamu), registru SOLUS (bez záznamu) či nebankovním registru klientských informací (prokázáno listinou nazvanou„ Posouzení [číslo]). 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli 10. 3. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z části C. Společná a závěrečná ustanovení smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 8. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 9. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že vycházel z informací zjištěných v bankovním a nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS, příp. dalších registrů a databází a dále z informací získaných od žalovaného. Takto žalobce zjistil, že v době žádosti o úvěr žalovaný neměl žádné další dluhy, nebylo vůči němu vedeno insolvenční řízení, příjem žalovaného činil částku 18 000 Kč měsíčně, výdaje žalovaného na bydlení činily 5 000 Kč měsíčně. Ke sděleným výdajům žalovaného dále žalobce připočetl částku životního minima (3 400 Kč, neboť žalovaný neměl žádné vyživovací povinnosti) a finanční rezervu ve výši 1 800 Kč. Takto žalobce dospěl k použitelnému příjmu žalovaného ve výši 7 800 Kč, kdy maximální měsíční splátka úvěru by činila 1 539 Kč. 10. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalovaného splnil. Příjmy a výdaje žalovaného sice žalobce řádně zjišťoval pouze z tvrzení žalovaného, která neměl podložená žádným dokladem; výše příjmu žalovaného však odpovídala statistickým údajům žalobce pro zaměstnance na stejné pozici a ve stejné lokalitě. Tato skutečnost by sama o sobě nepostačovala k závěru o řádném přezkumu úvěruschopnosti žalovaného. Nicméně, vzhledem k tomu, že žalobce si řádně ověřil i splátkové výdaje žalovaného (0 Kč) a k jím tvrzeným výdajům na bydlení ve výši nikoli neodpovídající připočetl i částku životního minima a finanční rezervu ve výši 10 % příjmu, takže žalovanému měla na splácení úvěru zbývat částka v cca 5x výši maximálně vypočtené splátky úvěru; dále pak za situace, kdy poskytnutý úvěr byl revolvingového typu, tedy i výše splátky závisela do značné míry na chování žalovaného, je soud přesvědčen, že podrobnější přezkum v daném případě nebyl nezbytně nutný. Z uvedeného totiž vyplývá, že žalovaný v rámci žádosti o úvěr sdělil přinejmenším ohledně svých splátkových výdajů zcela pravdivé informace, ohledně výdajů na bydlení a výše příjmu pak sdělil částky, které se nezdají být zjevně nepravdivé. Lze proto rozumně předpokládat, že i tyto byly sděleny ve skutečné výši. Žalobce dále sice nezjišťoval výdaje na živobytí, tyto však rozumně nahradil částkou životního minima, o kterou navýšil zjištěné náklady na bydlení. 11. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud přiznal náklady dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, neboť žalobce podává návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), o) Advokát žalobce učinil v řízení celkem tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv.