14 C 223/2023-45 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 15. 5. 2023 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 3. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou částku ve výši 74 695 Kč vrátit v 18 měsíčních splátkách po 4 150 Kč, poslední splátka byla stanovena na 3. 4. 2020. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry; tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku 36 605 Kč, po postoupení pohledávky ještě uhradil 5 000 Kč, celkem tedy žalovaný uhradil na dluh částku 41 605 Kč. Právní předchůdce žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobce se domáhal zaplacení částky 33 090 Kč jakožto dlužné jistiny (z toho částka 19 901,76 Kč jako dlužná původní jistina a částka 13 188,24 Kč coby dlužné poplatky), kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 17 760,63 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 928,51 Kč, smluvních úroků ve výši 29 % ročně z částky 19 901,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 901,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný uvedl, že se po rozvodu manželství dostal do složité finanční situace, byl bez zaměstnání, vedený na Úřadu práce a nebyl schopen úvěr splácet. 3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 4. Účastníci uzavřeli 3. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o zápůjčce ze dne 3. 10. 2018). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 40 000 Kč, přičemž doposud uhradil částku 41 605 Kč (prokázáno tabulkou umoření ke dni 19. 12. 2022). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 33 090 Kč smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 14. 12. 2022 na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, potvrzením o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky ze dne 9. 1. 2023). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 16. 12. 2022 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 vč. podacího lístku ze dne 13. 1. 2023). Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2023 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2023 vč. podacího lístku ze dne 10. 3. 2023). 5. Před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že byl zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 26 863 Kč, dalším měsíčním příjmem domácnosti ve výši 17 430 Kč, výdaje žalovaného měsíčně činí částku 6 000 Kč, dále splátkové výdaje u poskytovatele úvěru ve výši 1 359 Kč měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že nemá další úvěry ani zápůjčky u jiných společností. Žalovaný dle žádosti vyživoval 2 další osoby, bydlel ve vlastní nemovitosti. Žalovaný vyslovil souhlas s lustrací své osoby v registru SOLUS, bankovním a nebankovním registru klientských informací (prokázáno Zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 3. 10. 2018). 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce (poskytovatel úvěru) uzavřeli 3. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z.; žalobce (poskytovatel úvěru) v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že tato byla zkoumána zejména na základě informací sdělených žalovaným v žádosti o úvěr, tyto informace byly poté ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Takto poskytovatel úvěru zjistil měsíční příjem žalovaného u společnosti [právnická osoba] ve výši 44 293 Kč, který byl dle Zákaznické karty ověřen z pracovní smlouvy na dobu neurčitou a ze 2 výplatních pásek. Dále zjistil, že žalovaný žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti a není veden v insolvenčním rejstříku. Na základě těchto skutečností dospěl poskytovatel úvěru k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. 9. Žalobce na podporu své argumentace, že dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, předložil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. K tomu zdejší soud dodává, že zkoumání úvěruschopnosti je z povahy věci vždy věcí individuálního posouzení jedinečných skutkových okolností daného případu. Závěr o (ne) splnění povinnosti podnikatele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vždy navázán na pečlivé zhodnocení konkrétního skutku. Zejména ale soud konstatuje, že se řídí právními závěry ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které na jiném místě odůvodnění reprodukuje. Rozhodnutí odvolacího soudu v (jiné) konkrétní věci takovou ustálenou judikaturou, jíž by měl následovat, být nemůže. Žádá-li žalobce, aby věc byla s ohledem na § 13 o. z. rozhodnuta stejně jako v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu, pak podle uvedeného ustanovení žalobce nemá právo na„ stejné rozhodnutí“, ale na právo, aby soud přesvědčivě vysvětlil důvod odchylného rozhodnutí právního případu; tímto důvodem jsou právě skutečnosti shora uvedené (odlišný skutkový základ projednávaných věcí, soulad rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). 10. Na základě shora uvedeného má soud za to, že poskytovatel úvěru svou povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Žalobce tvrdil, že údaje poskytnuté žalovaným byly ověřovány, své tvrzení však podložil pouze podpisy žalovaného a poskytovatele úvěru na žádosti o úvěr, aniž by dal soudu možnost přesvědčit se o správnosti takového závěru. I kdyby však soud z hlediska ověření příjmů žalovaného připustil argumentaci žalobce jako správnou, podstatnou nadále zůstává skutečnost, že výdaje žalovaného nikterak ověřovány nebyly. Ohledně ověření výdajů žalovaného žalobce nic netvrdí, žalobcem předložené důkazy pak v tomto směru prokazují pouze to, že žalovaný byl na své výdaje tázán; ne však to, zda tyto výdaje odpovídají skutečnosti. Takový postup je ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž je povinností poskytovatele úvěru zabývat se podrobně i výdaji spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. 102 VSPH 709/2021-73), zejména s přihlédnutím k tomu, že dle vlastního tvrzení žalovaný vyživoval další 2 osoby, dále přiznal splátkové výdaje ve výši 1 395 Kč měsíčně a vyvstává tak otázka, zda takto přiznal své veškeré splátky. Soud dále spatřuje jisté rozpory hodné podrobnějšího přezkumu v tom, že žalovaný uvedl vlastní příjem ze zaměstnání ve výši cca 26 000 Kč, další příjem domácnosti ve výši cca 17 000 Kč, aniž by však poskytovatel úvěru zkoumal, odkud tento druhý příjem pochází (žalovaný přitom v žádosti o zápůjčku uvedl, že má příjmy pouze z 1 zdroje). 11. Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmových a jiných poměrech (jinak se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu), pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou. Podle ustálené soudní praxe, k níž se na jiných mí