17 C 51/2023-22 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 758 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce dne [datum]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni kromě jistiny 7 500 Kč také poplatek 2 438 Kč do [datum]. Žalovaný neuhradil žádnou částku. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny, poplatku a dále zaplacení smluvní pokuty 2 820 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč za zaslané výzvy a zákonný úrok z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil, že smlouvy žalobkyně uzavírá na dálku prostřednictvím webových stránek a sms, k podpisu dochází zadáním unikátního PIN kodu. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalovaný dne [datum] zadal PIN a souhlasil se zněním smlouvy o zápůjčce, zapůjčil si 7 500 Kč, strany si dohodly zaplacení poplatku 2 438 Kč a tyto se zavázal splatit do [datum]. Z výpisu o platbě ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně zaslala částku 7 500 Kč označenou rodným číslem žalovaného. Z upomínek má soud za prokázané upomínání žalovaného o zaplacení. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel dálkovým způsobem s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jeho účet žalobkyně zaslala částku 7 500 Kč. Žalobkyně tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru, nepředložila však důkazy, které by osvědčily jakékoli dotázání se dlužníka na jeho situaci, případně prověření těchto skutečností z iniciativy přímo věřitele. 5. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce v souladu s ust. § 2390 a násl. o. z. Vzhledem k vývoji judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2018 a Ústavního soudu sp.zn. [ústavní nález] ze dne [datum] a dále podobně např. Krajský soud v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne 13. 2. 2019, je soud povinen zjišťovat, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Tuto povinnost má soud i bez návrhu žalovaného, neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet je stanovena nejen pro ochranu samotného spotřebitele, ale též na ochranu věřitele, dalších věřitelů a celé společnosti, které nesvědčí důsledky předlužení dlužníků. Porušení takové povinnosti věřitelem tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. V tomto případě žalobkyně tvrdila, že prověřila schopnost žalovaného zápůjčku splácet, že se dotazovala na jeho poměry a provedla lustraci v dostupných rejstřících. Důkazy k těmto tvrzením žádné nenavrhla. Protože se žalobkyně nezúčastnila jednání soudu, nemohl soud v tomto smyslu žalobkyni poučit podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že je třeba předložit důkazy k prokázání jejích tvrzení, ač v předvolání soud avizoval, že hodlá žalobkyni v tomto smyslu poučit, jedná se o poučení poskytované zásadně při jednání. Žalobkyně tedy neprokázala, že splnila svou povinnost podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky a smlouvu o zápůjčce soud hodnotí z tohoto důvodu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud posoudil splnění této povinnosti věřitelem ex offo. 6. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle § 2993 o. z. právo na vrácení peněžité částky, kterou žalovanému poskytla jako jistinu úvěru, jak bylo prokázáno. Proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 500 Kč. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení, kdy v tomto poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka] ze dne 20. 4. 2022, který dovodil, že s odkazem na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru,„ z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ 7. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy při započtení požadovaného příslušenství, byl ve sporu úspěšnější žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly a soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 8. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř., když soud neshledal důvod k jinému postupu.