17 C 346/2023-89 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 97 927 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho účet částka 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu a sjednaný úrok ve výši 64,58 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 004 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyni nezaplatil žádnou částku. Dlužná částka se skládá z jistiny 60 000 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění 6 723,62 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 28 823,04 Kč, na kterou žalobkyni vzniklo právo po zesplatnění úvěru od [datum] do podání žaloby. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku z prodlení a běžného úroku 64,19 % ročně z jistiny od [datum] až do zaplacení, dále pak úhrady za pojištění 983 Kč. 2. Žalovaný se z jednání omluvil, k žalobě se vyjádřil, že se chce s žalobkyní dohodnout a chce splácet. Soud neshledal důvod k odročení jednání za účelem smírného jednání účastníků, když nemělo žádnou konkrétní podobu, žalovaný neuhradil žalobkyni žádnou dílčí částku. 3. Z předsmluvního formuláře z [datum] soud zjistil, že žalobkyně nabídla žalovanému na jeho žádost úvěr ve výši 60 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 64,58 % jako pevnou úrokovou sazbou na celou dobu splácení úvěru, celkem by žalovaný měl splatit 168 624 Kč v 48 měsíčních splátkách po 3 513 Kč bez platby pojištění, pro případ opožděných plateb si strany dohodly smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, s kterou je žalovaný v prodlení déle než 30 dnů, dohodly se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud prodlení pokračuje po zesplatnění, dohodly si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění a placení sjednaného úroku i po zesplatnění až do zaplacení. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že účastníci smlouvu uzavřeli v souladu s předsmluvními informacemi a žalobkyně smlouvu podepsanou oběma účastníky zaslala žalovanému na jím uvedenou adresu, jak dokládá dodejka. Z oznámení o schválení úvěru z [datum] má soud za prokázané schválení úvěru, o který žalovaný požádal a splátkový kalendář, z kterého se zjišťuje výše splátky 4 004 Kč měsíčně. Z dokladu o vyplacení má soud za prokázané, že na účet určený ve smlouvě žalovaným byla poskytnuta částka 60 000 Kč. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný nezaplatil žádnou splátku a byl upomínán pro prodlení. Z výzev ze dne [datum], [datum], [datum] má soud za prokázané, že žalovaný byl písemně upomínán o zaplacení. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení. Dále soud provedl důkazy navržené žalobkyní k prokázání, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného: Z prohlášení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že nemá dluhy, není proti němu vedeno exekuční řízení, není v úpadku. Z hodnocení klienta zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 26 134 Kč, jako výdaje mu byly započítány částka 3 860 Kč jako životní minimum, splátky na další úvěry a zápůjčky 13 100 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 2 603 Kč, byla spočítána rezerva po rozdílu příjmů a výdajů ve výši 5 571 Kč. Z kopie občanského průkazu má soud za prokázané, že věřitel ověřil totožnost žalovaného. Z výpisu vybraných pohybů na účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný měl na svém účtu pravidelný měsíční příjem od zaměstnavatele ve výši od 24 780 Kč do 28 741 Kč. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného prověřila v registru [příjmení], avšak z lustrace nevyšel žádný výsledek. Z lustrace žalovaného v NRKI měla žalobkyně výstup, že žalovaný je v kategorii I rizika, což je vyšší riziko, úvěr je limitován výší vyplacené částky nebo zamítán. Soud zamítl důkazy informacemi o pojištění, přihláškou do pojištění a přílohou ke smlouvě o úvěru týkající se pojištění, neboť po provedeném dokazování výše uvedenými důkazy již považoval jejich provedení za nadbytečné, stejně jako nabídku marketingové akce a její akceptace žalovaným. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný požádal o úvěr, žalobkyně mu nabídla úvěr 60 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 64,58 %, dohodli si smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, s kterou bude žalovaný v prodlení déle než 30 dnů, dohodli se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud by prodlení pokračovalo po zesplatnění, dohodli si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění a placení sjednaného úroku i po zesplatnění až do zaplacení. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, využila údaje sdělené žalovaným, vyžádala si doklady k jeho příjmu ze zaměstnání. Z lustrace žalovaného v registru [příjmení] nezískala žalobkyně žádné relevantní informace, ze systému NRKI měla doporučení úvěr neposkytnout nebo jen v omezené výši, spokojila se s uvedením výdajů žalovaného na bydlení 2 603 Kč a připočetla částku životního minima, započítala splátky žalovaného na další úvěry ve výši 13 100 Kč měsíčně, rezervu vyhodnotila ve výši 5 571 Kč. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal a žalobkyně mu oznámila schválení úvěru a splátkový kalendář splácení v 48 měsíčních splátkách po 4 004 Kč. Žalobkyně poukázala na žalovaným uvedený účet částku 60 000 Kč. Žalovaný splátky neplatil řádně a včas, byl v prodlení. Žalobkyně úvěr zesplatnila k [datum], žalovanému to oznámila a upomínala jej o zaplacení. 5. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. 6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po právní stránce tak soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty prvé téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Soud obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, rovněž i nyní za účinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zjišťoval, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalovaného úvěr splácet. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud