14 C 239/2025-60 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se žalobu, podanou ke zdejšímu soudu dne 24.9.2025, domáhala po žalované zaplacení částky 49 278,75 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ze smlouvy o úvěru. Uvedla, že předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO, , a žalovaná uzavřely dne 1.7.2020 smlouvu o klasickém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout žalované vázaný spotřebitelský úvěr v celkové výši 200 000 Kč za účelem úhrady kupní ceny předmětu financování. Žalovaná se zavázala vrátil poskytnuté peněžní prostředky s úrokem ve výši 13,98 % p.a., následně ve výši 12,75 % p.a. v šedesáti měsíčních splátkách po 5 112 Kč vždy k 17. dni každého měsíce, počínaje dnem 17.8.2020. Strany si sjednaly rovněž poplatky spojené se správou úvěru v prodlení a jeho případným vymáháním. Žalovaná své závazky ze smlouvy neplnila řádně a včas, proto věřitel pohledávku zesplatnil. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ve formě notářského zápisu, přičemž žalovaná byla o této skutečnosti vyrozuměna. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalované, a to především na základě zhodnocení a ověření informací vyžádaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně tak požaduje zaplatil nesplacenou jistinu úvěru ve výši 47 438,75 Kč, neuhrazené poplatky ve výši 1 840 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok z prodlení ve výši 5 870,70 Kč z částky 47 438,75 Kč v sazbě 12,75% p.a. od 18.8.2020 do 14.7.2025, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 729,82 Kč z částky 49 278,75 Kč od 1.12.2024 do 14.7.2025, obchodní úrok 12,75% p.a. z částky 47 438,75 Kč od 15.7.2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 49 278,75 Kč za dobu od 15.7.2025 do zaplacení. Žalobkyně žalovanou upomínala, naposledy předžalobní výzvou.2. Žalovaná se k žalobě, přestože jí byla řádně doručena, nevyjádřila.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:Ze smlouvy o klasickém úvěru č. , hodnota, , včetně jejích příloh (všeobecné obchodní podmínky), která je současně žádostí o poskytnutí úvěru, má soud za prokázané, že ji žalovaná uzavřela s poskytovatelem úvěru, společností , právnická osoba, , IČO, , s platností do 9.2.2026. Sjednáno bylo poskytnutí klasického úvěru s úvěrovým rámcem 200 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v šedesáti měsíčních splátkách po 5 112 Kč vždy k 17. dni každého měsíce. Základní roční úroková sazba byla sjednána ve výši 13,98 % p.a, sjednány byly rovněž finanční důsledky při nesplácení úvěru (smluvní pokuta, náhrada nákladů spojených s vymáháním, zákonný úrok z prodlení, poplatek za odeslání upomínky k úhradě splátky, pojištění). Ze smlouvy, resp. její přílohy označené jako údaje pro posouzení žádosti o klasický úvěr, dále vyplynulo, že žalovaná ke své osobě uvedla, že je svobodná bez vyživovací povinnosti, pracuje ve službách s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč u zaměstnavatele , právnická osoba, , bydlí v nájemním bydlení, své měsíční výdaje na domácnost vyčíslila částkou 3 000 Kč, jiné rozhodné skutečnosti neuvedla.Z nedatovaného protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , Anonymizováno, vyplynulo, že věřitel pracoval s příjmem uvedeným žadatelkou o úvěr ve výši 25 000 Kč, resp. 24 998 Kč, který byl vyhodnocen jako dostatečný pro poskytnutí úvěru. Klientka nebyla v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení (ověřeno náhledem do insolvenčního rejstříku). Věřitel stanovil životní výdaje žadatelky o úvěr na částku 3 000 Kč, a to základě dat, které mu sdělila (3 000 Kč) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Nové splátkové zatížení věřitel vyčíslil na částku 8 703 Kč, když vyšel ze svého zjištění, že žadatelka měla v době žádosti úvěry s celkovými splátkami 3 591 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu číslo , č. účtu, z období 1.1.2023-31.12.2023 soud zjistil, že vyčerpaná částka úvěru představovalo částku 200 000 Kč s datem ukončení čerpání dne 2.7.2020, přičemž k uhrazení ke dni 31.12.2023 zbývalo 79 794,85 Kč, z toho na jistině 78 395,65 Kč.Ze „sjetiny transakcí za období 2.7.2020 – 20.11.2023“ (historie úvěru) soud zjistil, že žalovaná uhradila věřiteli celkem 204 480 Kč (jistina, úroky, pojištění), přičemž k uhrazení ke dni 30.11.2023 zbývalo 82 566,70 Kč.Skutečnost, že původní věřitel svou pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni vyplynula z notářského zápisu ze dne 1.11.2023 a sjetiny seznamu postoupených pohledávek a toto postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 2.11.2023. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužné částky, a to výzvou k úhradě dlužné částky a podmíněným odstoupením od smlouvy ze dne 27.10.2024, včetně potvrzení o odeslání, výzvou ze dne 30.11.2024, včetně potvrzení o odeslání, předžalobní výzvou k úhradě dluhu ze dne 15.7.2025, včetně potvrzení o podání ze dne 15.7.2025.4. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k tomuto závěru: právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru s úvěrovým rámcem 200 000 Kč. Žalovaná načerpala úvěr dne 2.7.2020, tento však řádně nesplácela. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná uhradila věřiteli celkem 204 480 Kč. Žalovaná byla upomínána k uhrazení nedoplatku z úvěrové smlouvy, naposledy předžalobní výzvou k plnění.5. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení o.z. nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tedy ke dni 1.7.2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU opakovaně rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotov