9 C 176/2021-108 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne 29. 9. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobní návrh byl odůvodněn tím, že původním věřitelem je společnost [právnická osoba], přičemž pohledávka za žalovaným byla postoupena na [právnická osoba] dle smlouvy ze dne 11. 12. 2019 a dále na žalobce dle smlouvy ze dne 26. 5. 2020. Tento původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 30. 3. 2018 Smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], který měl být splacen ve 14- ti splátkách, přičemž poslední měla být splacena k 30. 5. 2019. Předmětem žaloby je pohledávka sestávající se z částky [částka], která zahrnuje [částka] jako neuhrazenou jistinu, nesplacený poplatek za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši [částka], neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši [částka], neuhrazený inkasní poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši [částka], který uplatňuje žalobce v nižší výši, než na který by měl dle smlouvy nárok, neuhrazený úrok z úvěru za dobu od 30. 3. 2018 do 30. 5. 2019 ve výši [částka]. Zákonný úrok z prodlení požaduje žalobce z částky [částka] od 31. 5. 2019 do zaplacení. Z této částky požaduje i obchodní úrok ve výši 15 % ročně od 31. 5. 2019 do zaplacení, když tento nárok vyplývá z uzavřené smlouvy. Dále žalobce požaduje částku [částka] jako smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení do zaplacení, tj. z částky [částka] za dobu od 31. 5. 2019 do 13. 9. 2020. Žalovaný však ničeho neuhradil, ani po výzvě žalobce. Na nákladech řízení bylo účtováno [částka]. 2. Pravomoc a příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání této věci (žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky) vyplývá z Čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních sporech. Dle tohoto ustanovení může být osoba, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, žalována v jiném členském státě, než kde má bydliště, a to u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení je tímto místem v případě nároku ze smlouvy o poskytování služeb (čl. 7 odst. 1) místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty, což je v daném případě Česká republika, okres [okres]. Rozhodným právem, kterým se řídí uzavřená smlouva, je právo české, tedy právo platné v České republice v době uzavření smlouvy. 3. Soud jednal a rozhodl bez přítomnosti žalobce dne 15. 9. 2021, když žalobce byl k jednání omluven a za žalovaného se dostavil opatrovník v osobě [titul] [jméno] [příjmení]. Opatrovník považoval Smlouvu o úvěru za neplatné právní jednání a navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Protože měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, postupoval dle § 101 odst. 2, 3 o. s. ř. a jednal bez přítomnosti žalobce, na základě jím předložených listin. 4. Svoji aktivní legitimaci k podání této žaloby žalobce doložil Smlouvami o postoupení pohledávek, týkající se převodu pohledávek ze společnosti [právnická osoba] na další subjekt a dále na žalobce, přehledem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky na žalobce bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 13. 9. 2020 (doloženo podacím lístkem). 5. Žalobce soudu předložil Žádost o úvěr, kopii občanského průkazu žalovaného, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Smlouvu o úvěru [číslo] ze které soud zjistil, že byla uzavřena dne 30. 3. 2018 mezi právním předchůdcem žalobce jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dle § 2395 o. z. Ve smlouvě věřitel označil veškeré indentifikační údaje žalovaného, včetně částky, která se mu půjčuje – [částka] s datem 30. 3. 2018 a splatností ve 14 ti měsíčních splátkách po [částka] počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byla smlouva uzavřena. Celková částka, kterou měl žalovaný věřiteli vrátit, dosahuje výše dle smlouvy [částka], neboť celkové náklady spotřebitelského úvěru činí [částka]. Ve smlouvě jsou uvedeny důsledky prodlení, způsob výpočtu smluvní pokuty i další sazby. Souhlas se zpracováním osobních údajů je z 30. 3. 2018. Předžalobní upomínka je datována dnem 13. 9. 2020. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána věřitelem předem, pouze se dopisují konkrétní údaje o úvěru a o žalovaném. Žalovaný tedy samotný text smlouvy nemohl ovlivnit. Nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud si zjišťoval, jakým způsobem si původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného, toto bylo doloženo potvrzením o výši příjmu žalovaného, jeho pracovní smlouvou a mzdovým výměrem, včetně finanční analýzy, která vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a dalších podkladů. I přes toto doložení soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy a celkovou nevyváženost spotřebitelské smlouvy v neprospěch žalovaného. Žalobce požaduje po žalovaném celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši [částka], přičemž o jednotlivých částkách – tj. poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši [částka], inkasní poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši [částka], který uplatňuje žalobce v nižší výši, než na který by měl dle smlouvy nárok, úrok z úvěru za dobu od 30. 3. 2018 do 30. 5. 2019 ve výši [částka], ve smlouvě věřitel hovoří jako o dobrovolném závazku, tj. dohodě smluvních stran. Nicméně„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“ u úvěru na [částka] činí o 81,81% navíc o částku, než která byla žalovanému půjčena. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“, vztažmo k půjčené částce, soud považuje za odporující dobrým mravům. Dle názoru soudu není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhovýc