5 C 240/2022-60 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Konstatovala, že její právní předchůdce [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka]. Tento úvěr měl být splacen nejpozději do [datum]. Úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím stránek [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace byla žalované zaslána žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet jí byl zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy. Úvěr byl poskytnut žalované z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované číslo [bankovní účet]. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes písemnou upomínku datovanou [datum]. 2. K výzvě soudu učiněné usnesením ze dne 8. 9. 2022 č. j. 5 C 240/2022 – 39 (právní moc 12. 9. 2022) doplnila žalobkyně svá tvrzení. Konstatovala, že žalovaná čerpala úvěr dne [datum] částkou [částka], [datum] částkou [částka], dne [datum] částkou [částka], dne [datum] částkou [částka], dne [datum] částkou [částka], dne [datum] částkou [částka], dne [datum] částkou [částka], [datum] částkou [částka], [datum] částkou [částka] a [datum] částkou [částka]. Žalovaná celkem uhradila [částka]. 3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], z něhož se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včas a řádně omluvila. Soud za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalobkyně. 4. Žalovaná se k soudnímu jednání dostavila, uvedla, že smlouvu o úvěru s právním předchůdcem žalobkyně uzavřela, potvrdila, že takto na základě smlouvy načerpala [částka] i to, že z této částky uhradila [částka]. 5. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a dospěl ke kladnému závěru. V této souvislosti vycházel ze smlouvy o postoupení pohledávek, jejího seznamu. Z těchto listin vzal za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek dne [datum], na základě které pohledávky specifikované v seznamu byly postoupeny na žalobkyni. V uvedeném seznamu pak figuruje pohledávka za žalovanou. Původní věřitel, [právnická osoba] dopisem ze dne [datum] informoval žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni. Uvedené oznámení bylo dáno k poštovní přepravě [datum] jak doloženo podacím lístkem. 6. Soud provedl důkazní řízení, důkazy hodnotil v intencích § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. 7. Z žalobních tvrzení, která ze strany žalované nebyla rozporována a byla podložena standartními informaci o spotřebitelském úvěru, smlouvou o revolvingovém úvěru, jakož i obchodními podmínkami, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba] (dále jen banka), uzavřel s žalovanou jako spotřebitelem dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím webových stránek [webová adresa]. V uvedené smlouvě se banka zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše úvěrového limitu [částka], smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, smluvní strany sjednaly úrokovou sazbu ve výši 11,99 % měsíčně. Čerpání úvěru mělo probíhat tak, že na základě žádosti klienta – žalované o čerpání prostřednictvím webové aplikace dostupné na internetových stránkách [webová adresa] nebo telefonicky prostřednictvím zákaznického servisu převede věřitel – banka peníze na bankovní účet klienta, který klient sdělil při podání žádosti o úvěr prostřednictvím aplikace dostupné na webových stránkách nebo jinak v souladu s obchodními podmínkami. V článku V. smlouvy byly uvedeny podmínky splácení úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka]. K výzvě soudu učiněné usnesením ze dne 8. 9. 2022 č. j. 5 C 240/2022 – 39 uvedla, že žalovaná úvěr načerpala postupně, částkami ve výši [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], dne [částka] [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] dne [datum], [částka] [datum], [částka] [datum] a [částka] dne [datum]. Toto tvrzení pak soudu se jevilo jako pravdivé, neboť bylo doloženo jednotlivými potvrzeními o provedených platbách, z nichž je zřejmé, že na účet žalované byly postupně tyto platby poukázány, a tyto v součtu činili [částka]. Žalovaná v rámci soudního jednání připustila, že v této výši úvěr načerpala. Žalobkyně rovněž potvrdila, že žalovaná uhradila toliko [částka] do postoupení pohledávky a poté již ničeho neuhradila. I toto tvrzení bylo souladné s tvrzením žalované realizovaným při ústním jednání. 8. Po právní stránce soud uzavřel, že smlouva o úvěru uzavřená mezi bankou jako právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je smlouvou absolutně neplatnou a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy vede k neplatnosti právního jednání v intencích § 580 o. z, a to neplatnosti absolutní dle § 588 o. z. Při respektování principu smluvní volnosti autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V daném případě byla žalovaná v pozici spotřebitele, tak jak jej vymezuje § 419 o. z. Druhou smluvní stranou byla banka jako podnikatel v intencích § 421 odst. 1 o. z. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významná, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I. je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru v intencích § 2395 o. z., je ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků a povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Pokud tedy strany ve smlouvě úrok sjednají, což byl daný případ, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz rozsudek Nevyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z obsahu úvěrové smlouvy je zřejmé, že smluvní strany sjednaly úrok ve výši 11,99 % měsíčně, tj. 143,88 % ročně, což je úrok zjevně nepřiměřený, odporující dobrým mravům. Takto sjednaný úrok soud hodnotí jako zcela nemravný, mnohonásobně převyšující průměrné úrokové sazby pro daný typ úvěru. Soudem k důkazu provedená průměrná úroková sazba pro daný typ úvěru v daném období, tj. v období poskytnutí úvěru při zadání délky splácení sjednaného úvěru, tj. 3,02 % ročně zpracovaná Českou národní bankou v rámci systému [příjmení] tak v sobě promítá i nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěru a soud ji proto užil jako vodítko při srovnání obvyklých úrokových sazeb se sazbou sjednanou mezi smluvními stranami, a to z pohledu její přiměřenosti. Jinými slovy řečeno, jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Smlouva s takovýmto úrokem je smlouvou absolutně neplatnou. Zde lze zmínit např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 25 Co 245/2020, který obdobnou věc již řešil. 9. Lze shrnout, že uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru mezi bankou a žalovanou je smlouvou absolutně neplatnou (o tomto právním názoru byli účastníci spraveni na soudním jednání), protože smluvní ujednání představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Soud tedy tuto nerovnováhou hodnotil jako důvod neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah právního předchůdce žalobkyně – banky, potažmo žalobkyně a žalované posoudil jako vtah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Nelze rovněž přehlédnout, že právní předchůdce žalobkyně byl profesionálem na trhu v poskytování úvěru a jeho konání pokud sjednává úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje při tom na malou finanční gramotnost dlužníka či nezodpovědnost, případně tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečně. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v d