5 C 19/2024-33 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od , datum, do zaplacení. Konstatovala, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené , datum, mezi společností , Anonymizováno, , a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel s žalovaným , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytl úvěr ve výši , částka, s datem splatnosti do , datum, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, . Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet číslo , č. účtu, , který žalovaný uvedl. Předmětem žalobního návrhu je nejenom nesplacená jistina úvěru ve výši , částka, , ale též nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , který byl splatný dne , datum, . Žalovaný dosud ničeho neuhradil, i přes písemnou upomínku před podáním žaloby datovanou , datum, .2. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , z něhož se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včas a řádně omluvila. Žalovaný se k jednání nedostavil, neomluvil, byť žalobu současně s předvoláním osobně převzal dne , datum, . Soud za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti obou účastníků, když zároveň u obou z nich byla zachována desetidenní lhůta na přípravu dle § 115 odst. 2 o. s. ř.3. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a dospěl ke kladnému závěru. V této souvislosti vycházel z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy. Z nich vzal prokázané, že mezi společností , Anonymizováno, ., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek dne , datum, . Pohledávky specifikované v příloze - seznamu postoupených pohledávek pak byly postoupeny na žalobkyni. V uvedeném seznamu figuruje pohledávka za žalovaným. Dopisem ze dne , datum, společnost , Anonymizováno, ., informovala žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni. Uvedené bylo prokázáno oznámením o postoupení pohledávky, jakož i podacím lístkem.4. Z formuláře pro standardní informace, jakož i ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, bylo prokázáno, že mezi , Anonymizováno, a žalovaným, byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru, na základě které se právní předchůdce žalobkyně (dále jen společnost), zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, na bankovní účet klienta - žalovaného číslo , č. účtu, , a žalovaný se zavázal tuto částku včetně ročního úroku ve výši 40 %, jakož i poplatku za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši , částka, uhradit do , datum, , ve třech měsíčních splátkách po , částka, . Žalovaný netvrdil, nedoložil jediný důkaz o tom, že by z titulu uvedené úvěrové smlouvy žalobkyni, případně jejímu právnímu předchůdci -společnosti, cokoliv uhradil.5. Soud po právní stránce dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi společností jako právní předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne , datum, je neplatné právní jednání ve smyslu § 588 o. z. Tato neplatnost je neplatností absolutní, působící od samého počátku a ze zákona. Soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V daném případě totiž smlouva mezi jejími účastníky byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská dle § 1810 a následující o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Podle článku 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, poplatky, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od jejího právního předchůdce. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně zřejmé, že je to právě žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavřeném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud považuje dané jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalovaném též poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši , částka, , který představuje 67,99 % poskytnuté částky, když vedle tohoto poplatku byl sjednán roční úrok ve výši 40 % ročně. Soud považuje za zcela nepřiměřené, aby věřitel si navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím poplatku za poskytnutí spotřebitelského úvěru, když odměnou za poskytnutí úvěru má být úrok. Případný poplatek sjednaný v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků může mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení finančních prostředků má být úrok. Je také obvyklé v bankovní praxi, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků, věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany odkazem na autonomii vůle, neboť autonomie vůle nemůže být bezbřehá. Z těchto důvodů byla smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným shledána absolutně neplatnou.6. Soud vztah účastníků proto posoudil podle předpisů upravujících tzv. bezdůvodné obohacení, konkrétně dle § 2991 a následující o. z., a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky skutečně žalovanému poskytnuté, to je , částka, , na níž žalovaný ničeho neuhradil, jak tvrdila žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, a žalovaný toto tvrzení nerozporoval. Soud proto v rozsahu částky , částka, žalobě vyhověl, tak jak z výroku rozsudku pod bodem I. je patrno. Vzhledem k tomu, že se jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, bylo třeba výzvy žalobkyně, případně jejího právního předchůdce k úhradě peněžitého plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Výzva k úhradě byla obsažena v oznámení o postoupení pohledávky datovaném , datum, , které bylo dáno k poštovní přepravě téhož dne, jak prokázáno podací lístkem, a ve světle § 573 o. z., se dnem , datum, dostalo do dispoziční série adresáta -žalovaného. Podle uvedené výzvy mělo být plněno do třech dnů, to znamená do , datum, . Pokud žalovaný do uvedeného data peněžité plnění neposkytl, dnem , datum, se ocitl v prodlení s úhradou peněžitého plnění a stíhá jej povinnost též k úhradě úroků z prodlení dle § 1968, § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení ke dni , datum, činila 15 % ročně, žalobkyně se však domáhala úroku z prodlení nižšího, soud vázán žalobním petitem, jí v tomto směru vyhověl, jak z výroku rozsudku pod bodem I. je patrno.7. S ohledem na shora uvedené právní závěry soud žalobu co do zbývající části předmětu sporu zamítl, tak jak z výroku rozsudku pod bodem II. je patrno.8. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy každý z účastníků měl úspěch ve věci zhruba co do 50 % předmětu sporu, soud proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti soud uvádí, že při zjišťování převážného úspěchu ve věci vycházel rovněž z kapitalizovaného úroku z prodlení, jež byl předmětem žaloby ke dni vyhlášení rozhodnutí, to je ke dni , datum, , v tomto směru vycházel z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2717/08.9. Při úvaze o lhůtě splatnosti částky uvedené ve výroku I. daného rozsudku soud vycházel z § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a určil lhůtu třech dnů od právní moci rozsudku.