8 C 63/2024-35 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti , právnická osoba, ., jež se žalovanou dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen nejpozději dne , datum, , když žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti tyto peněžní prostředky nevrátila. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši , částka, a z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , splatného rovněž dne , datum, . Celková výše nároku žalobkyně tedy činí , částka, . Tuto částku žalovaná žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ani zčásti nezaplatila., právnická osoba, jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne , datum, , se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno do její datové schránky již dne , datum, . , právnická osoba, s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , uzavřené s datem , datum, mezi společností , právnická osoba, . jako úvěrujícím na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce , částka, , který se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit dále poplatek za poskytnutí úvěru v celkové částce , částka, . Celkem se tedy žalovaná uvedenou smlouvou zavázala k zaplacení částky ve výši , částka, , se splatností dne , datum, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % ročně, RPSN pak činila 10 078,40 %. Předloženým bankovním potvrzením o platbě žalobkyně v řízení prokázala, že na žalovanou ve smlouvě specifikovaný účet byla dne , datum, poukázána sjednaná částka úvěru ve výši , částka, . Žalovaná však neměla dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit žádnou částku. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení vyplývá z předložené Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, ve spojení se seznamem postoupených pohledávek.6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v celkové výši , částka, dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se doplňovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši , částka, . Tento poplatek je ve smlouvě pouze obecně charakterizován tak, že odráží náklady úvěrujícího na zpracování žádosti o poskytnutí úvěru a poskytnutí úvěru klientovi s tím, že jeho výše se odvíjí od výše úvěru a zahrnuje také servisní službu, jejímž prostřednictvím úvěrující upozorňuje klienta na blížící se splátku, a to odesláním SMS zprávy na telefonní číslo klienta či na jeho e-mailovou adresu nebo telefonickým sdělením. Z obsahu úvěrové smlouvy však již nelze nijak dovodit, proč byl poplatek sjednán právě v uvedené výši. Tyto náklady přitom u poskytnutého úvěru v částce , částka, dosahují téměř 95 % výše samotné poskytnuté úvěrové částky. Takto sjednanou celkovou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit dokonce jen cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci sjednané náklady úvěru bezmála dosahují výše částky poskytnutého úvěru)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalované zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých