10 C 202/2025-28 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení celkem , částka, s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené mezí ní a obchodní společností , právnická osoba, . (původní věřitel) nabyla níže uvedené pohledávky za žalovanou. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, a dne , datum, smlouvy o úvěru, na jejichž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši , částka, a , částka, , a to v hotovosti při podpisu smluv. Úvěr ze smlouvy ze dne , datum, měl být splacen nejpozději dne , datum, , úvěr ze smlouvy ze dne , datum, měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaná nedodržela své závazky splatit poskytnuté úvěry řádně a včas, když se dostala do prodlení s úhradami splátek. Ve prospěch úvěru ze smlouvy ze dne , datum, zaplatila celkem , částka, , ve prospěch úvěru ze smlouvy ze dne , datum, pak uhradila celkem , částka, . Výzva k zaplacení zbývajících dluhů z úvěrů zůstala ze strany žalované bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byly na žalobkyni postoupeny shora popsané pohledávky za žalovanou. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisů původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěrové prostředky ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou 14 měsíčních splátek po , částka, , tedy nejpozději k , datum, uhradit úvěrujícímu částku ve výši , částka, .5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěrové prostředky ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou 14 měsíčních splátek po , částka, , tedy nejpozději k , datum, uhradit úvěrujícímu částku ve výši , částka, .6. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhů z úvěrů, jak bylo prokázáno upomínkami a výzvami k úhradě. Naposledy se tak stalo předžalobními výzvami ze dne , datum, .7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že mezi původním věřitelem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z.8. Při hodnocení důvodnosti uplatněných nároků žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotných úvěrových smluv, přičemž dospěl k závěru, že tyto smlouvy je nutné shledat absolutně neplatnými, a sice pro jejich rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V souzené věci je z obsahu předmětných smluv patrné, že žalovaná v závazkových vztazích vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouvy samotné byly koncipovány nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částky představující zhruba , Anonymizováno, % samotných úvěrů. Takovýmito ujednáními nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčené prostředky nebudou dlužníkem uhrazeny včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smluv nemohou taková právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětných úvěrových smluv pro jejich rozpor s dobrými mravy, neboť na jejich základě dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nároky žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nároky z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžitá plnění ve výši , částka, a , částka, , aniž tu však byly platné závazky, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení bylo výpisy z transakční historie prokázáno, že žalovaná ve prospěch úvěru ze smlouvy ze dne , datum, zaplatila celkem , částka, , ve prospěch úvěru ze smlouvy ze dne , datum, pak uhradila celkem , částka, . Žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi poskytnutým a vráceným plněním, tj. na zaplacení částek , částka, a , částka, . Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, právo na něj vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud jej však přiznal až ode dne následujícím po dni, do něhož měla žalovaná dle předžalobní výzvy plnění (obohacení) vydat.11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalované. Té ale v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši , částka, . Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši , částka, .13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku.