7 C 253/2025-42 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne , datum, u Okresního soudu v Klatovech žalobu o zaplacení částky 14 540,54 Kč s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena s původním věřitelem , právnická osoba, , IČO: , Anonymizováno, . Na základě této smlouvy byla žalovanému vyplacena částka ve výši 20 000 Kč. Na úvěr ve výši 20 000 Kč měl žalovaný zaplatit ve 12 měsíčních splátkách celkem 34 573,08 Kč. Uhradil však pouze 20 421,25 Kč. Pohledávku za žalovaným žalobce nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobce se žalobou domáhá zaplacení dlužné jistiny 11 024,96 Kč, úroku ve výši 3 123,87 a smluvní pokuty ve výši 388,71 Kč.2. Soudem vydaný elektronický platební rozkaz byl pro nemožnost doručení žalovanému zrušen.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Svoji aktivní legitimaci žalobce doložil Smlouvou o postoupení pohledávek.5. Žalobce soudu předložil Smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , z čehož má soud za prokázané, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru ve výši 20 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 115,46 Kč. Ze Smlouvy o úvěru je zřejmé, že úvěr měl být splacen ve 12 měsíčních splátkách po 2 881,09 Kč. Celkem tak měl žalovaný na úvěr splatit 34 573,08 Kč.6. Podle § 580 odst. 1 o.z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).7. Soud v daném případě posoudil uzavřenou Smlouvu mezi předchůdcem žalobce a žalovaným dne , datum, ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.8. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z.. Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobci byla pohledávka za žalovaným postoupena od jeho právního předchůdce. Soudu v těchto případech žalobce poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobce nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.9. Soud považuje toto právní jednání (Smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobce požaduje po žalovaném zápůjční (roční) úrok ve výši 115,46 Kč. Takovou výši úroku soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Proto soud považuje za neplatné právní jednání celou smlouvu, včetně ujednání o smluvní pokutě. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.10. Mimo výše uvedené soud shledal, že smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, když tato povinnost vyplývá z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.11. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).12. Pakliže bylo plnění ve výši 20 000 Kč žalovanému poskytnuto na základě neplatné smlouvy o úvěru, tedy fakticky bez právního důvodu, je na místě, aby žalovaný vrátil to, oč se obohatil. Žalovaný na neplatný smluvní závazek uhradil celkem 20 421,25 Kč, proto bezdůvodné obohacení nevzniklo na jeho straně, naopak bezdůvodně se v rozsahu 421,25 Kč obohatil žalobce, resp. jeho právní předchůdce. Z tohoto důvodu soud žalobu zcela zamítl.13. Žalované, který byl v řízení zcela procesně úspěšný nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, proto soud rozhodl tak, že tyto nepřiznal ani jedné z procesních stran (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).