8 C 240/2025-30 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti , právnická osoba, , jež se žalovaným za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši , částka, , který měl být splacen nejpozději dne , datum, , když však žalovaný do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky a sjednaný smluvní úrok ve výši , částka, nezaplatil. Žalovaný se tak dostal do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši , částka, , skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši , částka, a ze smluvního úroku ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení z celkové částky , částka, ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru.2. Při jednání ve věci samé žalovaný v souladu s předloženým písemným vyjádřením k žalobou uplatněnému nároku žalobkyně namítl, že původní věřitelka nezkoumala jeho úvěruschopnost, když v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy žalovaný měl již jiné dluhy a splácení daného úvěrového dluhu bylo mimo jeho možnosti. Dále pak žalovaný poukázal na to, že ve smlouvě sjednaný úrok ve výši 112 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, v důsledku čehož je smlouva absolutně neplatnou a žalovanému by tak měla být uložena pouze povinnost k vydání bezdůvodného obohacení v částce poskytnuté úvěrové jistiny, tj. ve výši , částka, , a to s přiměřeným zákonným úrokem z prodlení.3. Z předložené Smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, , vzal soud za prokázané, že mezi společností , právnická osoba, jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran), ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový bezhotovostní spotřebitelský úvěr ve výši , částka, , přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou ve výši 112 % ročně. Celková výše spotřebitelského úvěru činila , částka, . Tuto částku se žalovaný zavázal splatit formou 12 pravidelných měsíčních splátek po , částka, , splatných počínaje měsícem září 2024 vždy ke každému 30. dni příslušného kalendářního měsíce. Předloženým výpisem z běžného účtu žalobkyně dále prokázala, že dne , datum, poskytla její právní předchůdkyně na bankovní účet žalovaného pod variabilním symbolem, jímž bylo číslo úvěrové smlouvy, sjednanou částku úvěru ve výši , částka, . Z dopisu ze dne , datum, , adresovaného žalovanému, vzal soud za prokázané, že tento byl vyrozuměn o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla nucena poskytnutý úvěr v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami, které byly její nedílnou součástí, ke dni , datum, zesplatnit a vyzvat žalovaného k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, neboť žalovaný sjednané částky splátek úvěru řádně nehradil. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ve spojení s dodatkem č. , hodnota, z téhož dne a se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne , datum, a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně rovněž ze dne , datum, .4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.7. V tomto ohledu soud úrok ve výši 112 % ročně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok zjevně vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 , Anonymizováno, , Anonymizováno, -76 ze dne , datum, , č. j. 25 Co , Anonymizováno, -68 ze dne , datum, , č. j. 25 , Anonymizováno, -58 ze dne , datum, apod, Anonymizováno8. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši , částka, , aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno