10 C 64/2026-20 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení 130 197,85 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené mezí ní a obchodní společností , právnická osoba, (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovaným. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr ze smlouvy měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradami splátek. Ve prospěch úvěru ničeho neuhradil. Výzva k zaplacení celého dluhu z úvěru zůstala ze strany žalovaného bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit úvěr formou 20 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši 5 300 Kč a jedné poslední splátky ve výši 5 282 Kč. Žalovaný se tedy zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit úvěrujícímu celkem 111 282 Kč. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k , datum, .5. Žalobkyně upomínala a vyzývala žalovaného k úhradě dluhu, jak bylo prokázáno upomínkami a výzvami k úhradě. Naposledy se tak stalo předžalobní výzvou ze dne , datum, (doloženo podacím lístkem).6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.7. Při hodnocení důvodnosti uplatněných nároků žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).8. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 227 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.9. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od původního věřitele peněžité plnění ve výši 49 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaný v průběhu řízení netvrdil, a tím ani neprokázal, že by byl žalobkyni (či předchozímu věřiteli) něco vrátil, zaplatil, byť i jen zčásti, nárok žalobkyně nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu poskytnutého plnění ve výši 49 000 Kč představující plnění poskytnuté žalovanému úvěrujícím. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud mohl přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne , datum, , v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do , datum, , tj. počínaje , datum, se již žalovaný ocitl v prodlení se splněním svých povinností. Právo žalobkyně na zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.10. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného. Poněvadž ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.11. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), tj. do výše 6 510 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 5 208 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 1 302 Kč.12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložené povinnosti k úhradě doplatku soudního poplatku se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku.