10 C 81/2026-15 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení 32 891 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 24 000 Kč. Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když splatil pouze 13 909 Kč. Výzvu k zaplacení zbytku dluhu žalovaný nevyslyšel.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , uzavřené mezi účastníky dne , datum, , soud zjistil, že na jejím základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr formou 78 pravidelných týdenních splátek o výši 600 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal žalobkyni vrátit 46 800 Kč. Dále byla sjednána pevná zápůjční úroková sazba ve výši 63,33 % ročně.4. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).6. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující přibližně 195 % poskytnutého úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.7. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od žalobkyně peněžité plnění ve výši 24 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Dle tvrzení žalobkyně žalovaný ve prospěch úvěru uhradil 13 909 Kč. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil, a tím ani neprokázal, že by byl zbývající dluh uhradil, nárok žalobkyně nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu poskytnutého plnění ve výši 10 091 Kč představujícího rozdíl mezi plněním poskytnutým žalovanému a jím vráceným plněním (protiplněním). Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud mohl přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů stalo výzvou ze dne , datum, , v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 7 dnů od doručení dané výzvy. Ode dne , datum, se již žalovaný nacházel v prodlení se splněním své povinnosti. Právo na zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.8. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převažujícím procesním úspěchu žalovaného, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.9. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek v daném případě činí 1 645 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 316 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 329 Kč.10. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.