9 C 353/2025-31 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 36 800 Kč s příslušenstvím. Ke svému právu uvedla, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kdy z celkové částky 39 000 Kč, poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a zbylých 19 000 Kč představovaly souhrnný poplatek. Žalovaný se zavázal týdně splácet 500 Kč. Žalovaný celkem žalobkyni zaplatit částku ve výši 2 200 Kč. Žalovaný ničeho dalšího neplnil, ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne 27. 7. 2024, ode dne prodlení žalovaného, do zaplacení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud rozhodl za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř., bez nařízení jednání.4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, se zavázala poskytnout žalovanému, coby spotřebiteli, fakticky částku ve výši 20 000 Kč v hotovosti, neboť tzv. celková výše spotřebitelského úvěru, jak je ve smlouvě uvedeno je tvořena jednak jistinou ve výši právě 20 000 Kč, dále úrokem ve výši 6 600 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 63,33 % ročně. Žalovaný byl tedy povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 39 000 Kč v 78 týdenních splátkách.5. Z platební bilance smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný plnil na svůj dluh pouze jednou splátkou ve výši 2 200 Kč.6. Žalovaný byl vyzván žalobkyní ve smyslu § 142a o. s. ř., jak bylo zjištěno z výzvy samotné a podacího archu.7. Na výzvu soudu žalobkyně předložila důkazy, ze kterých bylo zjištěno, jakým způsobem žalobkyně posuzovala, hodnotila, úvěruschopnost žalovaného. Z předložených výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný pracoval, případně pracuje, jako skladník a jeho čistá měsíční mzda představovala 36 753 Kč za měsíc říjen roku , Anonymizováno, , za měsíc prosinec pak 33 513 Kč. Žalovaný uvedl, že jeho životní výdaje představují 4 872 Kč měsíčně a nebankovní závazky pak 3 194 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného tak měly tvořit částku ve výši 12 686 Kč měsíčně. Dle předložené listiny by žalovaný neměl vynakládat ničeho na placení telefonu, internetu, rozhlasu, spoření, pojištění apod. Ničeho dalšího žalobkyně nepředložila.8. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Soud na základě zhodnocení předložených listinných důkazů a výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.16. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 a § 104 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.17. Soud měl za to, že smlouva o úvěru je neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Nejen samotná výše úroku (63,33 % ročně), ale rovněž i součet poplatků za zpracování a doručení úvěru a za hotovostní inkaso splátek v celkové výši 12 400 Kč, tak nastavují významnou nerovnováhu vzájemně spjatých práv a povinností v závazkovém vztahu (srov. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018), kdy v tomto případě je nutné posuzovat celé právní jednání, jeho jednotlivá ustanovení ve vzájemné souvislosti, a nelze považovat za neplatné pouze některé ujednání. V případě poplatků není patrné, není zřejmé, za co by jej žalovaný vlastně měl platit. Co je nejasné, nesrozumitelné, je tedy i neplatné, a v případě těchto poplatků je nutno, nad rámec zmíněného, podotknout, že se nejedná o nic jiného, než o skrytý úrok (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 14 VSOL 335/2022-185). K neplatnosti dle § 580 odst. 1 o. z. přihlíží soud i bez návrhu, neboť se jedná o neplatnost absolutní.18. Smlouva byla ze strany soudu shledána za neplatnou rovněž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou