9 C 68/2026-52 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 306 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, se žalobkyní úvěrovou smlouvu, bezúčelový spotřebitelský úvěr. Stran úvěruschopnosti žalobkyně prověřila registry NRKI, BRKI a SOLUS, centrální evidenci exekucí a insolvenční rejstřík, podrobila žalovaného credit scoringu, kde posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč na bankovní účet žalovaného, kterou se žalovaný zavázal včetně poplatku uhradit do 24 měsíců. Sjednán byl rovněž poplatek za bezpečnou splátku, SMS servis a úrok v pevné částce v rámci druhé až osmé splátky. Dohromady žalovaný za trvání smlouvy uhradil částku 1 Kč. Částka požadovaná v žalobě poté sestávala z neuhrazené jistiny ve výši 14 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 196 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 1 485 Kč, úroků v celkové výši 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Zákonný úrok z prodlení žalobkyně požadovala od 15. dne po odeslání předžalobní výzvy, kdy 14 dní od ní bylo žalovanému poskytnuto k úhradě celé dlužné částky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Žalobkyně soudu předložila úvěrovou smlouvu ze dne , datum, , uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným, a to včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkového kalendáře, sazebníku a informačního memoranda. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit celkem částku ve výši 20 640 Kč ve 24 měsíčních splátkách, kdy krom dlužné jistiny se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, pevný úrok ve výši 735 Kč v druhé až osmé splátce, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč a poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, jakož i opisu výpisu proplacení smlouvy, bylo zjištěno, že žalovaný čerpal na danou smlouvu částku celkem 15 000 Kč a na její vrub uhradil celkem 1 Kč.6. Z opisu výpisu proplacení smlouvy, jakož i sdělení , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 19. 1. 2024 na účet uvedený ve smlouvě částku ve výši 15 000 Kč.7. Z předložené karty klienta bylo zjištěno, že příjem žalovaného představoval 11 000 Kč měsíčně plynoucí ze zaměstnání, příjem ostatních členů domácnosti činil 25 000 Kč a splátky jiným společnostem byly uvedeny v nulové výši. Dle insolvenčního rejstříku, registru NRKI a SOLUS, CRIBIS nebyla nalezena negativní odpověď.8. Z výzev ze dne 15. 9. 2025 a 31. 10. 2025 (včetně dokladů o jejich odeslání) se podává, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných částek.9. Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř., jak doložila výzvou samotnou ze dne 28. 11. 2025, tak podacím lístkem ze dne 1. 12. 2025, přičemž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 12. 2025.10. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.15. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.18. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.19. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Posuzovaná smlouva o úvěru obsahuje toliko povšechné informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně netvrdila, resp. ani k výzvě soudu