11 C 291/2020-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení, poplatkem za poskytnutí zápůjčky a smluvní pokutou. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplacené zápůjčky. 2. Ve věci bylo rozhodnuto za souhlasu účastníků bez nařízení jednání. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 4. Žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 11. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [bankovní účet], na základě které jí byla poskytnuta částka 4.000 Kč, a to oproti jejímu závazku vrátit do 12. 9. 2019 celkem částku 5.300 Kč, a to včetně nákladů na poskytnutí zápůjčky ve výši 1.300 Kč. Jak dále plyne ze smlouvy zápůjčce, vedle toho se žalovaná zavázala k zaplacení smluvní pokuty v aktuální výši 1.420 Kč. Žalovaná nezaplatila ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy z 10. 8. 2020. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k § 1970 téhož zákona, což znamená, že návrhu vyhověl pouze ohledně poskytnuté jistiny, zároveň pak den počátku prodlení žalované stanovil až dnem následujícím po doručení návrhu žalované. Ve zbytku pak, z důvodů níže uvedených, návrh zamítl jako nedůvodný. 6. Soud vedla k zamítnutí zbývající části návrhu aplikace příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k platné a standardní judikatuře. Soud především neposkytl právní ochranu vedlejším ujednáním pro jejich nepřiměřenou výši, a to s odkazem na ustanovení § 1813, 1815, 2 odst. 3 a 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., která je nutno na věc aplikovat z hlediska ochrany spotřebitele, když žalovaná, právě v pozici spotřebitele, úvěrovou smlouvu uzavírala, přičemž citovaná právní úprava vychází ze standardních směrnic Evropského společenství, implementovaných do Českého právního řádu, mj. směrnice Rady 91/13/ z 5. 4. 1993. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 996/18 a sp. zn. II ÚS 3194/18, z nichž dovozuje, že smlouvu jako takovou z hlediska posouzení její platnosti je nutno posuzovat jako jeden celek. Všechny tyto úvahy vedly soud k závěru, který vyjádřil pod výroky I. a II. tohoto rozsudku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 8. Výrok o povinnosti žalobkyně k úhradě nedoplatku [příjmení] bod V. tohoto rozsudku vychází z § 4 písm. i), vztažmo k pol. 1/1a) sazebníku SOP zákona o soudních poplatcích, když z důvodů v rozsudku uvedených soud ve věci nevydal EPR.