9 C 185/2023-48 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 6. 2023 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil výživné, které je žalobce povinen platit žalované, eventuálně snížil výživné na částku 500 Kč měsíčně. Žaloba je odůvodněna tím, že na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2018, č.j. 22 P 11/2008-417, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2018, platí žalované výživné ve výši 1.700 Kč měsíčně. Žalobci není známo, zda jeho vyživovací povinnost k žalované již nezanikla ukončením studia žalované, protože s ním žalovaná dlouhodobě nekomunikuje. Žalobce proto navrhuje, aby soud výživné pro žalovanou zrušil s účinností od 1. 7. 2023. Pro případ, že by pro zrušení výživného nebyly splněny zákonné podmínky, navrhuje, aby soud výživné snížil na částku ve výši 500 Kč měsíčně, neboť po uhrazení výživného a základních životních potřeb mu nezbývá žádná finanční rezerva. Jeho osobní poměry se od posledního rozhodnutí soudu nezměnily, pobírá invalidní důchod ve výši 14.022 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla, že se žalobou nesouhlasí, neboť v akademickém roce 2023 /2024 bude pokračovat v přípravě na budoucí povolání, a to studiem v bakalářském prezenčním studijním programu na Vysoké škole finanční a správní, a.s. v Karlových Varech. Brigádně pracuje, její životní potřeby kromě výživného od žalobce a výdělku z brigád pokrývají její matka a druh její matky, se kterými žije, částečně také její prarodiče. Soud ve věci nařídil jednání a provedl při něm dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z listinných důkazů má soud za zjištěné, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2018, č.j. 22 P 11/2008-417, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2018, byla žalobci uložena povinnost platit žalované s účinností od 1. 5. 2018 výživné ve výši 1.700 Kč měsíčně. Žalovaná byla tehdy žákyní základní školy, soud také zjistil poměry žalobce, který pobíral invalidní důchod ve výši 9.374 Kč měsíčně a měsíční příspěvek na bydlení ve výši 2.851 Kč (viz protokoly a rozsudek na č.l. 5 – 15 spisu). Žalovaná prokázala, že úspěšně složila maturitní zkoušku na střední škole a že v akademickém roce 2023 /2024 pokračuje v soustavné přípravě na budoucí povolání, a to studiem v bakalářském prezenčním studijním programu na Vysoké škole finanční a správní, a.s. v Karlových Varech (viz vysvědčení o maturitní zkoušce v přílohové obálce žalované, smlouva o studiu na č.l. 23 – 27 spisu a potvrzení o studiu v přílohové obálce žalované). O tom žalovaná žalobce informovala již dne 4. 6. 2023 (viz dopis na č.l. 21 spisu). Důkaz byl proveden i dalšími dopisy, kterými se žalobcem komunikovala matka žalované, později sama žalovaná (viz dopisy na č.l. 19 – 20 a 35 – 40 spisu). Žalobce prokázal, že od června 2023 pobírá invalidní důchod ve výši 14.652 Kč měsíčně (viz oznámení na č.l. 41 spisu) a od dubna 2023 pobírá příspěvek na bydlení ve výši 8.655 Kč měsíčně (viz oznámení na č.l. 42 spisu). Tyto skutečnosti postačují pro rozhodnutí soudu, když oba účastníci nesouhlasili se svým účastnickým výslechem. <b>Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.</b> <b>Podle § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</b> Vyživovací povinnost žalobce vůči žalované je založena ustanovením § 910 odst. 1 občanského zákoníku a podle ustanovení § 911 občanského zákoníku trvá po dobu, po kterou se není žalovaná schopna sama živit. Tato doba zahrnuje podle ustálené judikatury i období, po kterou se jinak po fyzické i psychické stránce samostatné obživy schopná žalovaná soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na střední nebo i vysoké škole, přičemž je nerozhodné, zda se jedná o školy veřejné nebo soukromé. Žalobce se domníval, že takové studium žalovaná již ukončila v červnu 2023, žalovaná však prokázala, že ve studiu pokračuje i v akademickém roce 2023 /2024, a to na vysoké škole, vyživovací povinnost žalobce k žalované tedy stále trvá. Na tom nic nemění ani skutečnost, že si žalovaná při studiu brigádně přivydělává. Takovou aktivitu žalované lze jen ocenit, patrně pociťuje, že výživné ve výši 1.700 Kč měsíčně, stanovené v době její docházky na základní školu, již nepostačuje k úhradě jejích aktuálních potřeb studentky střední a nyní i vysoké školy. Nelze přisvědčit vágnímu tvrzení žalobce, že by snad žalovaná neměla mít nárok na výživné proto, že se se žalobcem nestýká, přičemž za této situace platit výživné považuje žalobce za rozporné s dobrými mravy. Vyživovaná osoba není povinna se stýkat se svým rodičem, aby měla nárok na výživné. Zde bylo jednotlivými dopisy prokázáno, že žalovaná se žalobcem písemně komunikovala. Že se s ním nechce setkávat osobně, je její volbou jako dospělého člověka, a není to ani nic překvapivého, když k rozpadu rodinného soužití žalobce s matkou žalované došlo nedlouho po narození žalované a žalovaná k žalobci de facto přistupuje jako k cizímu člověku. Žalobce je však otcem žalované a to je pro účely vyživovací povinnosti to nejpodstatnější (své pochybnosti o otcovství žalované měl žalobce možnost uplatnit pořadem práva již před zhruba dvaceti lety). Není zde tedy nic, kvůli čemu by plnění vyživovací povinnosti žalobcem bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud neshledal ani důvod pro snížení výživného dle návrhu žalobce. Naposledy bylo o vyživovací povinnosti rozhodováno v roce 2018, kdy byla žalovaná žákyní základní školy. Že se s plynutím času, dospíváním a studiem na střední a vysoké škole zvýšily její potřeby, je nepochybné a není to potřebné dále dokazovat. Dle jejího tvrzení zaplatila na školném v posledním ročníku střední školy 30.000 Kč a za jeden semestr vysokoškolského studia platí 20.000 Kč. Je také notorietou značný nárůst cenové hladiny mezi roky 2018 a 2023, což se samozřejmě projevilo významným nárůstem výdajů jak u žalované, tak i u žalobce. K omezeným možnostem a schopnostem žalobce danými jeho onemocněním přihlédl soud při určení výše výživného již v roce 2018. Zvýšení výživného z částky 1.500 Kč na částku 1.700 Kč měsíčně soud označil jako„ minimální“. Žalobce ani netvrdí, že by se jeho zdravotní stav od roku 2018 významně zhoršil. Příjmy žalobce činily v roce 2018 celkem 12.225 Kč. V roce 2023 činí jeho příjmy celkem 23.307 Kč. I kdyby soud vycházel z (neprokázaného) tvrzení žalobce o jeho měsíčních výdajích (s výjimkou stravy) ve výši 20.000 Kč, tak stále žalobci zbývá přes 3.000 Kč právě na úhradu stravy a dalších mimořádných výdajů. Nejedná se tedy o situaci, kdy by se žalobce v důsledku placení výživného ocitl v existenční nouzi. Pokud by soud snížil výživné na žalobcem navrhovanou částku ve výši 500 Kč měsíčně, tak by se jednalo již o tak minimální výživné, že by jeho přínos pro žalovanou byl zanedbatelný, a pokračování v jeho placení by bylo pouze nic neřešícím prázdným gestem. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl (výrok I. rozsudku). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se žalovaná tohoto práva výslovně vzdala, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku).