10 C 153/2025-212 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 241 420,68 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení žalované. Skutkově uváděla, že účastníci uzavřeli dne 9. 4. 2021 smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni bourací práce na stavbě s názvem „, název, “, přičemž žalobkyně uhradila žalované dne 19. 4. 2021 na tyto práce zálohu ve výši 480 000 Kč. Část této zálohy ve výši 238 579,32 Kč byla žalovanou použita na uhrazení faktury č. , hodnota, . Žalovaná dále vyzvala žalobkyni fakturou č. , hodnota, k úhradě částky ve výši 643 518,7 Kč, na niž ze složené zálohy nepoužila ničeho, a dále fakturou č. , hodnota, k úhradě částky 1 300 623,52 Kč, na niž zaúčtovala zbývající část zálohy ve výši 241 420,68 Kč. Zaplacení těchto dvou faktur se žalovaná domáhala v rámci soudního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9, respektive Městského soudu v Praze. Rozsudkem č. j. 35 Co 110/2025-284 Městský soud v Praze zamítl žalobu na uhrazení částky vyúčtované fakturou č. , hodnota, s tím, že nárok není dán, čímž dle žalobkyně odpadl právní důvod využití části zálohy ve výši 241 420,68 Kč, žalovaná se na úkor žalobkyně o tuto částku bezdůvodně obohatila a je tedy povinna ji žalobkyni vrátit.2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že žalobkyně nesprávně vykládá rozhodnutí Městského soudu v Praze, když zaměňuje existenci nároku na zaplacení faktury s její splatností. Zamítl-li Městský soud v Praze žalobu na zaplacení částky vyúčtované fakturou č. , hodnota, s odůvodněním, že tato faktura není dosud splatná, není dán důvod pro vrácení složené zálohy. Žalovaná postupovala v souladu se smlouvou o dílo, podle níž prováděla bourací práce, k čemuž měla oprávnění vyúčtovat i zbývající část zálohy.3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely dne 9. 4. 2021 smlouvu o dílo č. , Anonymizováno, ; mezi účastníky byl nesporný i obsah této smlouvy tak, jak byla založena do spisu. Na základě článku 5.1 smlouvy o dílo a na základě faktury č. , Anonymizováno, z 12. 4. 2021 uhradila žalobkyně žalované dne 19. 4. 2021 zálohu ve výši 480 000 Kč. V průběhu provádění prací byla žalovanou vystavena první faktura č. , hodnota, na částku 791 293,72 Kč, přičemž na úhradu této částky byla ze složené zálohy použita částka 238 579,32 Kč; na základě faktury tedy byla žalobkyně vyzvána k úhradě částky 552 714,40 Kč, kterou zaplatila. Následně vyzvala žalovaná žalobkyni k úhradě částky 643 518,70 Kč, a to fakturou č. , hodnota, ; tato faktura byla uhrazena na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 11. 2024 č. j. 68 C 265/2021-249 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025 č. j. 35 Co 110/2025-284. Dne 2. 6. 2021 byl podepsán Zápis o odevzdání (nedokončeného) díla, dne 18. 6. 2021 vyzvala žalovaná fakturou č. , hodnota, žalobkyni k úhradě částky 1 300 623,5 Kč, přičemž na tuto fakturu použila zbytek složené zálohy ve výši 241 402,68 Kč a po žalobkyni požadovala částku 1 059 202,84 Kč. Žalovaná se (v roli žalobkyně) domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci 68 C 265/2021 zaplacení částky 1 702 721,54 Kč jakožto části ceny za provedené dílo na základě smlouvy o dílo č. , Anonymizováno, . Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 11. 2024, č. j. 68 C 265/2021-249, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025 č. j. 35 Co 110/2025-284 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (tj. zhotovitelce, zde žalované) částku 643 518,70 Kč. Co do částky 1 059 202,84 Kč byla žaloba zamítnuta s tím, že na plnění podle faktury č. , hodnota, nevznikl žalobkyni (zde žalované) dosud nárok, resp. předmětná faktura se dosud nestala splatnou, neboť proto nebyly splněny smluvené podmínky. Dne 5. 5. 2025 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě částky 241 420,68 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované.4. Výše vymezené nesporné skutečnosti společně s tvrzením žalobkyně, doplněným k výzvě soudu při ústním jednání ve věci konaném dne 22. 1. 2026, podle něhož nedošlo mezi účastníky k žádnému jednání, na jehož základě by byla smlouva ukončena jinak než splněním, považuje soud za skutkový závěr ve věci samé. Vzhledem k tomuto skutkovému závěru dospěl soud k názoru, že ve věci není třeba vymezovat sporné skutečnosti ani provádět dokazování a po právní stránce posoudil věc takto:5. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Žalobkyně se domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalované dostalo na úkor žalobkyně, neboť právní důvod, pro nějž byla žalobkyní žalované poskytnuta část zálohy v žalované výši odpadl, když dle rozhodnutí soudu nárok na zaplacení části díla, na niž byla použita složená záloha, nebyl dán. V tomto rozhodnutí uzavřel soud, že na plnění podle faktury č. , hodnota, dosud nevznikl nárok, resp. se tato faktura dosud nestala splatnou, neboť pro to nebyly splněny smluvené podmínky (chyběl souhlas žalované na soupisu prací). Závěr žalobkyně, že právní důvod plnění zálohy odpadl právě tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze, nepovažuje soud za správný. Skutková podstata plnění z právního důvodu, který odpadl, je naplněna, pokud právní důvod plnění v době plnění existoval a po poskytnutí předmětných hodnot odpadl v tom smyslu, že pozbyl právních účinků. Nejčastějšími případy odpadnutí právního důvodu je odstoupení od smlouvy, dovolání se relativní neplatnosti právního jednání, zrušení závazku dohodou, uplynutí sjednané doby u fixních závazků apod. V daném případě ani ze samotných tvrzení žalobkyně nevyplývalo, že by účastníky uzavřená smlouva o dílo pozbyla právních účinků. Naopak právě s odkazem na tuto smlouvu byl Městským soudem v Praze požadovaný nárok částečně přiznán a částečně zamítnut. Přestože je mezi účastníky nesporným, že mezi nimi došlo k předání díla, neznamená tato skutečnost sama o sobě, že by veškerá práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo zanikly, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že se žalovaná vzájemným návrhem domáhá nahrazení projevu vůle žalované na soupisu prací. Mezi účastníky totiž dosud nedošlo k řádnému vypořádání vzájemných práv a povinností a závěr, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, je proto třeba za této situace považovat za předčasný. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 58 537,5 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 241 420 Kč sestávající z částky 9 300 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, odůvodněný odpor ze dne 26. 5. 2025, písemná podání ve věci samé z 8. 9. 2025 a 16. 12. 2025 a účast na jednání soudu dne 22. 1. 2026) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 48 750 Kč ve výši 10 237,5 Kč.8. Soud nepřiznal žalované jí požadované náklady právního zastoupení za písemné podání ve věci samé z 4. 7. 2025, jímž byl jednak doplněn odpor, přičemž tvrzení zde učiněná mohla být součástí odporu samého, a jednak žalovaná v jeho rámci podala vzájemný návrh ve věci, následně vyloučený k samostatnému projednání a náklady v souvislosti se vzájemným návrhem budou moci být uplatněny v rámci vyloučeného řízení. Dále soud nepřiznal žalované náklady právního zastoupení za dvě porady s klientem konané dne 29. 8. 2025 a 24. 11. 2025 s ohledem na krátký časový odstup od převzetí věci dne 21. 7. 2025, které již poradu s klientem zahrnuje, a na skutečnost, že stanovisko žalobkyně se od stanoviska uvedeného v žalobě nijak významně nezměnilo.