23 C 357/2020-43 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 3 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 800 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1 867,87 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 342,94 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 666,60 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 1 653,26 Kč a náklady za vymožení pohledávky ve výši 100,35 Kč. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] dne 19. 9. 2018, kterou přenechala žalované straně částku 3 800 Kč. Dlužník se zavázal celý úvěr, včetně smluveného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 149,98 Kč a smluvního úroku vypočteného z poskytnuté jistiny, vrátit ve sjednaném termínu, což ale nesplnil a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2019, domáhá jejího zaplacení. 3. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s článkem 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 4. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 5. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 6. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 7. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 8. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 10. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a přenechání peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit se sjednaným poplatkem. 11. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že peněžní prostředky vrátil, popř. že dluh jinak zanikl, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006, jež jsou použitelné i nadále). 12. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 13. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.). Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. 14. Pokud jde o poplatek za poskytnutí úvěru, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále: Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.). 15. V projednávané věci bylo ze smlouvy zjištěno, že vedle vrácení jistiny poskytnutého úvěru musí dlužník zaplatit poplatek ve výši 4 149,98 Kč. Dle předložené smlouvy má žalovaná strana uhradit celkem částku 8 074,91 Kč, kdy při odečtení částky jistiny 3 800 Kč a poplatku 4 149,98 Kč zbývá nejasný rozdíl ve výši 124,93 Kč. Jelikož v žalobě dále žalující strana uvedla další nárok na úhradu smluvního úroku za poskytnutí úvěru ve výši 1 653,26 Kč, nezbývá soudu než tento nárok označit za neopodstatněný, když nárok ze smlouvy nevyplývá. Celková úplata za úvěr ve výši 3 800 Kč za dobu od poskytnutí úvěru (19. 9. 2018) do jeho splatnosti (19. 10. 2018) činí celkem 4 149,98 Kč a 124,93 Kč. 16. Soudci oddělení 23 C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry (zápůjčky) (http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid= [číslo]). Cena poskytnutého úvěru v tomto případě značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k délce sjednaného období jeho poskytnutí. 17. Výši úplaty za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje obvyklou sazbu požadovanou bankami. 18. Nepřiměřená úplata je shledána v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). 19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty za poskytnutí úvěru není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena. 20. Proto částka poplatku jakož i smluvní úrok za poskytnutí úvěru nebyly žalující straně přiznány. 21. Žalující strana dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 867,87 Kč. Podle § 2048 o.z. si smluvní strany pro případ porušení smluvní povinnosti mohou sjednat smluvní pokutu. Podle § 1813 o.z. jsou však ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, zakázána. Podle § 1815 o.z. se pak k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží. Smluvní pokutu ve výši 1 867,87 Kč hodnotí soud v tomto případě jako zcela nepřiměřenou, a to vzhledem k poměru výše poskytnutého úvěru (3 800 Kč) a smluvní pokuty (1 867,87 Kč), a to za prodlení v trvání byť i jediný den. Ve smyslu § 1815 o.z. proto soud k takovému ujednání nepřihlížel a žalobu v této části zamítl. 22. Žalující strana se dále domáhala nákladů za vymáhání pohledávky ve výši 100,35 Kč (poplatků za výzvy). V zásadě sjednání poplatku za zaslání upomínky lze připustit (§ 1 odst. 2 o.z.), pokud spotřebitel byl na tento důsledek prodlení předem upozorněn, avšak nelze připustit takový výkon sjednaného práva, jehož cílem ve skutečnosti není dlužníka upomenout a dosáhnout tak uhrazení dluhu, ale naopak navýšení tohoto dluhu o další platby (§ 8 o.z.). Soud proto shledal výši nákladu za vymáhání pohledávky za nepřiměřenou. 23. Žalovaná strana neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, je tudíž v prodlení, a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cd