23 C 362/2020-55 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 11 000 Kč od 27. 10. 2018 do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. (dále označená též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o revolvingovém úvěru dne 26. 3. 2018, na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěrový limit k čerpání až do výše 35 000 Kč, a ten se jej zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Dlužník své povinnosti nesplnil, neboť poskytnutý úvěr řádně nesplácel a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019, domáhá jejího zaplacení. 3. Předmětem řízení tak je neuhrazená jistina úvěru ve výši 11 000 Kč a úrok z prodlení. 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s článkem 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 8. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek má soud za zjištěné, že na žalující stranu byla postoupena pohledávka, která je předmětem řízení (§ 1879, § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). 10. Listinou„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru“ a listinou zachycující obsah smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřenou mezi předchozím věřitelem a dlužníkem byla prokázána tvrzení žalující strany o sjednání smlouvy o revolvingovém úvěru, jeho výši, výši smluvního úroku a výši poplatku, který se dlužník zavázal spolu s jistinou uhradit tak, jak je uvedeno v žalobě. Součástí smlouvy jsou i smluvní podmínky. Listinami zachycujícími výpisy bankovních transakcí bylo rovněž prokázáno poskytnutí peněz dlužníkovi. 11. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 6. 2020, spolu s podacím lístkem ze dne 17. 6. 2020 má soud za zjištěné, že žalovaná strana byla ohledně dluhu upomenuta. 12. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr. 13. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 14. Mezi dlužníkem a předchozím věřitelem byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Dlužník je povinen jistinu úvěru vrátit a platit z poskytnutého úvěru smluvené úroky a poplatek za jeho poskytnutí (§ 2395 o.z.). Soud ověřil, že uplatněné nároky vyplývají jasně ze smlouvy a byly sepsány jasným a srozumitelným jazykem (čl. 5 směrnice 93/13/). 15. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že peněžní prostředky vrátil, popř. že dluh jinak zanikl, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006, jež jsou použitelné i nadále). 16. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 17. Dlužník předchozímu ani současnému věřiteli platby neuhradil, a proto byla žaloba shledána po právu. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 18. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 19. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř, neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované straně. 20. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). 21. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 22. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů