29 C 73/2022-45 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 78 389 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalobce tvrdil, že mezi ním a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 55 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum]. Dle tvrzení žalobce se žalovaný zavázal ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 221 Kč poskytnutý úvěr včetně úroku a veškerých poplatků splatit. Žalobce tvrdil, že schopnost žalovaného splácet byla žalobcem prověřena na základě dokladů a informací získaných přímo od žalovaného a dále v databázi umožňující posouzení úvěru schopnosti. Vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalobce žalovaný nezaplatil na úvěr ničeho, požadoval žalobce zaplatit celkem částku 78 389 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný neplnil ničeho, ani když byl před podáním žaloby vyzván. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Žalovaný nesporoval, že s žalobcem uzavřel uvedenou smlouvu za žalobcem tvrzených podmínek včetně úročení, sankčních poplatků atd. Žalovaný zdůraznil, že je osobou upoutanou na invalidní vozík, což v podstatě vyplývá i z potvrzení o příjmu z invalidního důchodu 3. stupně. Žalovaný uvedl, že jeho původním úmyslem nebylo uzavírat smlouvu, ale při procházení webových stránek narazil na nabídku žalobce, kterou si zkusmo vyplnil a následně byl kontaktován osobou oprávněnou jednat za žalobce, která s ním smlouvu po telefonu uzavřela. K podpisu smlouvy došlo na základě udělení jedinečného kódu SMS, přičemž žalovaný popíral, že by mu v okamžiku vygenerování jedinečného kódu byly známy podmínky úvěru, který když si následně hodnotil, je pro něho nad jeho možnosti. Dále žalovaný poukázal na to, že s ohledem na své zdravotní postižení je nucen k náročným úkonům spojeným se sebeobsluhou, dále bere silné léky proti bolesti a uvedené dny, kdy byl kontaktován oprávněným pracovníkem žalobce, byl pod vlivem léků tišících bolest a ne zcela přiléhavě vyhodnotil celou situaci a smlouvu uzavřel. V posledku pak žalovaný uvedl, že mu jeho majetkové poměry nedovolují zaplatit celý úvěr, ale je schopen vrátit částku 55 000 Kč, kterou přijal. 3. Pokud šlo o dokazování soudu, bylo zřejmé, že není sporu o tom, že prostřednictvím webových stránek došlo ke kontaktu mezi žalovaným a žalobcem, resp. jeho oprávněným pracovníkem, že byla vyplněna karta zákazníka, z níž je ale patrné, že pokud jde o strukturování jeho majetkových poměrů, je evidentní, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod 3. stupně v částce 11 178 Kč, a jeho celkové výdaje jsou 6 463 Kč coby životní minimum a náklady na bydlení. Soud má za to, že přezkoumání úvěru schopnosti žalovaného dle § 86 odst.1 a odst.2 zák.č. 257/2016 Sb. nebylo dostatečně zohledněno, že žalovaný je tak vážně postižen, jak soud viděl na vlastní oči. Žalovaný je upoután na invalidní vozík a i přes tento hendikep se žalovaný dostavil k soudu, takže soud měl možnost přímo s žalovaným komunikovat a je z toho zřejmé, že žalovaný je pod vlivem léků a zřejmě i v době sepisu smlouvy byl pod vlivem léků, které tiší bolest a zároveň výrazně omezují jeho schopnosti posuzovat dopad svého jednání. 4. Jeho deklarovaný příjem a výdaje soud považuje za takové, že úvěr, kde splátka přesahuje 70 % peněz, jež žalovanému z jediného jeho příjmu, a sice invalidního důchodu zbývají po odečtu minimálních nákladů na jídlo atd. a bydlení a že za daných okolností nemůže být posuzováno právní jednání žalovaného za platné. Žalovaný to v podstatě namítl a soud zohlednil jeho jednoznačné fyzické indispozice a dospěl k závěru, že v daném případě je nutné chránit slabší stranu, v daném případě spotřebitele, jenž ještě je stižen závažným fyzickým omezením. Proto soud dospěl k závěru, že sjednaná smlouva o úvěru je v rozporu se stanovením § 86 odst. 1, odst. 2 uvedeného zákona, a proto je v části, kde se žalobce domáhal sjednaného obchodního úroku z částky 55 000 Kč a sankčních poplatků, žaloba nedůvodná. 5. Žalovanému se nicméně dostalo peněžitého plnění v částce 55 000 Kč, což za situace, kdy soud si smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou bezdůvodným obohacením na straně žalovaného a toto soud uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku. Při poskytnutí pariční lhůty v rozsahu jednoho roku soud zohlednil zejména to, že je žalovaný invalidní důchodce 3. stupně a je tedy velmi limitován v tom si zajistit jiný příjem, než který má a z dávek státní sociální podpory. Dále soud zohlednil i to, že navzdory svému postižení žalovaný na rozdíl od jiných spotřebitelů, s nimiž se soud (ne) setkává v rámci podobných řízení, kteří se jednoduše k jednání ani nedostaví, se snažil zvyklou situaci řešit, dostavil se k jednání a to i soud přičetl žalovanému k dobrému. 6. Při rozhodování o nákladech řízení soud využil ustanovení § 150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ony důvody zvláštního zřetele hodné soud spatřuje v míře, v níž je žalovaný limitován i v běžných činnostech z důvodu jeho postižení. Nadto je žalovaný odkázán pouze na dávky státní sociální podpory a nemůže si přivydělat, a proto soud žalobci náhradu nákladů ani zčásti nepřiznal.