13 C 143/2024-57 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se v řízení domáhala nároků z revolvingového úvěru, o který žalovaná požádala současně se žádostí o smlouvu na spotřebitelský úvěr na zboží 6. 1. 2018, a který čerpala kartou, která jí byla vydána. Smlouva prvním čerpáním dne 15. 3. 2019, kdy žalovaná vybrala z bankomatu 34 000 Kč, nabyla smlouva účinnosti, a ke každému 15. dni v měsíci poté byla žalovaná povinna hradit měsíční splátku, ve které byly zahrnuty úroky i poplatky, a jejíž výše se odvíjela od výše posledního čerpání. Úvěr byl obnovitelný, uzavřený na dobu neurčitou, a žalované byl pozastaven při neuhrazení splátky. Pro prodlení s 16 měsíčními splátkami od 15. 11. 2021 do 15. 2. 2023 došlo k jeho zesplatnění, a žalovaná byla vyzvána k úhradě dopisem z 27. 2. 2023.2. Předmětem řízení tak žalobkyně učinila 16 neuhrazených předepsaných splátek ve výši 23 280 Kč, zesplatněnou jistinu 27 724,24 Kč, 3 poplatky po 150 Kč za odeslané upomínky (konkrétně 28. 11. a 27. 12. v roce 2021 a 26. 1. 2022), a poplatek za zesplatňující upomínku 200 Kč z 27. 2. 2023. Dále kapitalizovaný zákonný úrok 1 980,11 Kč vyčíslený z jednotlivých dlužných splátek vždy od 16. dne, kdy nastalo prodlení, k datu 19. 3. 2023, a zákonný úrok z prodlení z částky 51 004,24 Kč (jistina po zesplatnění a splátky, bez poplatků) ode dne 20. 3. 2023 do zaplacení. A to vždy v příslušné sazbě 8,5 % z prvních dvou splátek, a tedy částky 2 910 Kč, 11,75 % ze 3. až 8. splátky, a tedy částky 8 730 Kč, a ve výši 15 % ročně z 9. až 16. splátky, a tedy částky 39 364,24 Kč. Rovněž nárokovala částku 2 328 Kč na smluvní pokutě ve výši 10 % z každé ze 16 dlužných splátek, které činily 1 455 Kč, a tedy za každou 145,50 Kč.3. Ke zkoumání úvěruschopnosti až na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že příjem pouze uvedla sama žalovaná (při jednání pak potvrdila, že ověřován nijak nebyl), tj. primárně nebylo nijak zjištěno, zda a jakého příjmu žalovaná skutečně dosahuje. V době, kdy žádala o úvěr řešený v tomto řízení, žalobkyně dále uvedla, že zjistila z registrů, že úvěr žalovaná již má, splátka činí 1 465,16 Kč, negativní informace o nesplácení, exekuci či insolvenci nebyly v tuto dobu zjištěny. Ve vztahu (ovšem stále toliko tvrzenému) příjmu 21 tis. Kč. pak byly posuzovány výdaje, kde žalovaná tvrdila výdaj za bydlení ve výši pouhých 2 tis. Kč (aniž by tato extrémně nízká částka byla nějak blíže osvětlena a doložena), splátku úvěru žalovaná zamlčela, a žalobkyně jí započetla částku životního minima. Poté tak dospěla k závěru, že je žalovaná schopna splácet další úvěr.4. Takový závěr však není možné učinit za situace, kdy příjem není nijak podložen a ověřen, a ve skutečnosti žádný ani existovat nemusí. U žalované pak byly signály, že na její sdělení skutečně nelze spoléhat. Nepřiznala, že jiný úvěr již má, a je povinna tedy měsíčně splácet. Ohledně bydlení uvedla výdaj, který neodpovídá realitě, a že má jakousi mimořádnou možnost bydlení za velmi nízké výdaje, nebylo rovněž nijak podloženo. Nebylo tedy možné shrnuto, brát v potaz a jako relevantní jakékoliv údaje od samotné žalované, bez ověření, že to tak skutečně je. Jednak proto, že se na ně zjevně nedalo spolehnout, a jednak jí uvedené údaje byly velice nevěrohodné. Za těchto okolností bylo namístě naopak o to pečlivěji všechny tvrzení skutečnosti žalovanou ověřit a nechat ji doložit, že tomu tak skutečně je. Primárně počínaje příjmem, ke kterému bylo k dispozici rovněž jen její prohlášení a nic jiného. Jakkoliv by mohla mít nízké výdaje, pokud by nebyl reálný a dostatečný příjem, není je (a tedy ani splátky úvěru) z čeho hradit.5. Za této situace soud omezil dokazování na poskytnutí prostředků žalobkyně, a zjišťování, v jakém rozsahu je dosud žalovaná, která v řízení zůstala zcela nečinná, nepřebírala soudní zásilky na zákonné doručovací adrese, a tedy se ani nijak k věci nevyjádřila, drží. Žalobkyně totiž ani v poskytnuté lhůtě a k výzvě soudu ohledně posuzování úvěruschopnosti nic dalšího nedoložila a toliko sdělila, že žádných dalších tvrzení a důkazních návrhů již v tomto směru nemá, a doplnila, že žalovaná drží dosud z vyčerpané částky 11 608,45 Kč, a v tomto rozsahu je zde její bezdůvodné obohacení.6. Z výpisu vedeného žalobkyní k úvěru bylo zjištěno, že od žalobkyní tvrzeného prvního výběru, kterým se smlouva aktivovala, bylo i dále čerpáno, a zpočátku docházelo i k úhradám. Z revolvingu bylo vyčerpáno v součtu 73.912,14 Kč, uhrazeno pak 62.303,69 Kč a rozdíl vyčíslený žalobkyní, tak odpovídá. Z bankovních výpisů, z nichž poslední je k únoru 2023, plyne, že žalobkyně vykazovala podstatně vyšší čerpanou částku, toto však z důvodu, že z prováděných plateb umořovala smluvní nároky jako úroky, poplatky atp.7. Právně měla být uzavřena mezi účastnicemi smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaná měla uzavřít jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní.10. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.11. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli.12. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé