13 C 382/2024-27 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaným uzavřela 12. 8. 2023, a na základě které mu převodem na účet poskytla 2 000 Kč a 8 000 Kč, které měl splatit 11. 9. 2023 s poplatkem 3 250 Kč. Kromě těchto částek nárokovala náklady spojené s upomínáním žalovaného ve výši 2 000 Kč celkem za výzvy odeslané 18. 9., 25. 9., 2. 10. a 11. 10. 2023. Rovněž učinila předmětem řízení smluvní pokutu 0,1 % denně z poskytnuté jistiny ode dne 12. 9. 2023 do vyhotovení žaloby 18. 6. 2024 ve výši dalších 2 800 Kč a z částky 13 250 Kč nárokovala zákonný úrok z prodlení 15 % ročně ode dne 12. 9. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, k věci se nijak nevyjádřil, a k nařízenému jednání se nedostavil. Jednáno tak bylo v nepřítomnosti obou stran, neboť žalobkyně se z jednání omluvila.3. Soud provedl důkaz k poskytnutí finančních prostředků, tedy kolik, kým a komu bylo poskytnuto, neboť žalobkyně k jeho výzvě sdělila, že ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná tvrzení, stejně tak nebyly připojeny v tomto směru ani žádné doklady.4. Z předloženého výpisu z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že dne , datum, došlo k převodu částky 2 000 Kč na protiúčet č. , č. účtu, se zprávou, že jde o zápůjčku od žalobkyně, a následující den byla stejně poukázána částka 8 000 Kč. Ze záhlaví výpisu z běžného účtu z 31. 1. 2023 vyplývá, že se jedná o účet žalobkyně, ze kterého byly finanční prostředky převedeny. Ze zprávy Air bank a. s. pak vyplývá, že vlastníkem účtu a osobou oprávněnou s ním disponovat je v případě účtu č. , č. účtu, žalovaný.5. Nároky, které žalobkyně uplatnila, měly plynout ze smlouvy, na základě které se žalobkyně zavazovala poskytnout částku 10 000 Kč. Takový závazkový vztah je typově smlouvou o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a podléhá dále zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), když z ničeho neplyne, že by žalovaný měl být podnikatelem.6. Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, čehož si byla žalobkyně zjevně vědoma, neboť namísto doplnění tvrzení sdělila, že by k vrácení úvěrové jistiny mělo dojít z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud patrně smlouvu vyhodnotí jako neplatnou. Tomu tak skutečně je, neboť pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.8. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v původním textu žaloby z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.9. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.10. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.11. Ve zde souzeném případě žalovaný neplatil, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.12. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny, která musí být vrácena, dříve nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.13. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce