13 C 52/2025-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně zahájila řízení o vrácení úvěrové jistiny 16 000 Kč poskytnuté žalované dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , od které nabyla pohledávky postoupením. Tvrdila, že jistina měla být vrácena 21. 5. 2024, proto od následujícího dne nárokovala až do zaplacení i zákonný úrok z prodlení. K uzavření smlouvy uvedla, že se tak stalo přes webové stránky, kde žalovaná vyplnila své údaje. K ověřování úvěruschopnosti žalované žalobkyně nic netvrdila, ale sdělila, že v případě, pokud by soud neměl nárok za prokázaný z titulu smlouvy, nechť jistinu přizná jako bezdůvodné obohacení, neboť částka byla převedena 18. 3. 2024 na bankovní účet žalované č. , č. účtu, .2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila, a k nařízenému jednání se nedostavila. Jednání se neúčastnila ani žalobkyně, a soud tak provedl důkazy navržené dříve a označené žalobkyní.3. Z předložené smlouvy o úvěru na 16 000 Kč zjistil, že měla být uzavřena mezi společností , právnická osoba, a nese číslo tvrzené žalobkyní. Dle ujednání měl být úvěr poskytnut bankovním převodem. Z výpisu běžného účtu z 18. 3. 2024 vyplývá, že ve prospěch účtu , č. účtu, byla odepsána částka 16 000 Kč, a jako variabilní symbol bylo použito číslo úvěrové smlouvy. Air bank a. s. pak ve své zprávě potvrdila, že výše uvedený účet je účtem žalované, a je jedinou osobou, která s ním od jeho otevření nakládá. Skutkově tak lze uzavřít, že , právnická osoba, na základě úvěrové smlouvy poskytlo žalované částku 16 000 Kč. Současně přímo tato společnost s datem 19. 10. 2024 sepsala oznámení adresované žalované, že pohledávky týkající se tohoto úvěru byly postoupeny žalobkyni.4. Právně měla být uzavřena mezi žalovanou a společností , právnická osoba, smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu měla žalovaná uzavřít jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel. Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, čehož si byla žalobkyně zjevně vědoma, neboť namísto tvrzení k tomu rovnou sdělovala, že nárokuje vrácení úvěrové jistiny případně z titulu bezdůvodného obohacení, a k jednání, kde by mohla být vyzvána k doplnění tvrzení a poučena o následcích, se nedostavila. Tomu tak skutečně je, neboť pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.5. Žaloba je proto důvodná co do úvěrové jistiny, kterou žalovaná obdržela, jak bylo v řízení prokázáno. Že by bylo uhrazeno více, žalovaná nejen neprokázala, ale v řízení ani netvrdila. Současně se nijak nevyjádřila ani ke svým poměrům v současné době a schopnosti zbývající dluh uhradit.6. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.7. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.8. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.9. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.10. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první, a která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.11. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.12. Soud proto přiznal žalobkyni, která prokázala oznámením původní věřitelky, že nabyla ve smyslu § 1879 a násl. o. z. pohledávku z výše uvedené úvěrové smlouvy, žalovanou jistinu v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalované možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotné žalované, že neumožnila zjištění svých možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť jí nelze přiznat s odkazem na shora uvedené úrok z prodlení, ke kterému dosud nedošlo.13. Na nákladech řízení bylo přiznáno žalobkyni 64 % vynaložených nákladů podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť v tomto rozsahu celkově byla v řízení žalobkyně úspěšná. Domáhala se jednak částky 16 000 Kč, a dále pak zákonného úroku z prodlení, který kapitalizováno ke dni vyhlášení rozhodnutí činí dalších 3 403 Kč. Z celkových 19 403 Kč tak přiznaných 16 000 Kč představuje 82 %, ve zbývajících 18 % jde o úspěch žalované, a po jeho odečtení činí výsledný úspěch žalobkyně právě 64 %.14. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady za zastupování žalobkyně advokátem. Odměna advokátu náleží ve výši 2x 300 Kč za přípravu a převzetí věci a předžalobní výzvu, které byly učiněny ještě v roce 2024 a 1x 400 Kč za sepis žalobního návrhu v roce 2025, podle § 14b odst. 1 bod 1 a § 11 od