13 C 137/2025-20 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně v řízení uplatnila nároky z tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaným měla uzavřít dne 28. 12. 2023 přes webové stránky www., Anonymizováno, .cz, a na jejímž základě žalovanému poskytla převodem na jeho účet v tentýž den a dále 3. 1. 2024 částku celkem 10 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán úrok 40 % měsíčně s tím, že každý měsíc nejpozději ke 17. dni je žalovaný povinen splácet úrok, jistinu pak mohl žalovaný kdykoliv splatit z části nebo i zcela. Pouze obecně tvrdila, že žalovaný poskytl k ověření výše příjmu (o výdajích se nijak nezmínila) výpisy z účtu či výplatní listy, a byl lustrován v databázích předtím, než byla smlouva uzavřena., právnická osoba, neplacení po opakovaných upomínkách byl žalovaný 18. 4. 2024 vyrozuměn o zesplatnění k 21. 4. 2024 a vyzván o úhradu, proto žalobkyně od 22. 4. 2024 nárokovala i zákonný úrok z prodlení, jak z poskytnuté jistiny, tak z dalších žalovaných 4 000 Kč, které představují úrok za první měsíc od čerpání úvěru. Dále nárokovala ještě 4 180 Kč, a to jako sjednanou smluvní pokutu 0,1 % denně z částky v prodlení, konkrétně ode dne následujícího po dni zesplatnění do odeslání předžalobní výzvy, tj. do 14. 6. 2025.3. Žalovaný zůstal v průběhu řízení nečinný, omluvil se až z nařízeného jednání bezrpostředně před ním, k samotné věci se nijak nevyjádřil. Soud tak provedl pouze to, co zmiňovala žalobkyně alespoň v žalobě, když jako jediný důkaz konkrétně navrhovala žalobkyně případný dotaz na banku, vůbec nic jiného.4. Ze smlouvy č. , hodnota, o spotřebitelském úvěru, soud zjistil, že by tuto smlouvu měl sjednávat žalovaný, u něhož byly vyplněny jak rodné číslo, tak trvalé bydliště, a dále pak i č. účtu , č. účtu, . Na toto číslo účtu pak žalobkyně podle předložených potvrzení ThePaycz s. r. o. převedla pod rodným číslem žalovaného, částku 7 000 Kč dne 28. 12. 2023 a dne 3. 1. 2024 ještě další 3 000 Kč. Lze tedy dovodit to, že žalovaných 10 000 Kč na jistině žalovaný od žalobkyně skutečně obdržel. Je i pravděpodobné, že pokud by prostředky žalovaný nedostal, s omluvou z jednání by toto jistě namítl.5. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti pouze obecně žalobkyně uváděla, že lustrovala ve veřejně dostupných databázích a žalovaný poskytl výpisy z účtu, případně výplatní listy, aniž by tvrdila cokoliv konkrétního, jak k příjmům, tak i výdajům. Žádné přezkoumatelné informace a úvahu, kterou tak o schopnosti žalovaného splácet, tak neuvedla, a k nařízenému jednání soudu, kde by byla vyzvána o doplnění, se nedostavila. Přímo v žalobě pak také uváděla, že pokud by soud nedovodil nárok ze smlouvy, nechť jí je úvěrová jistina přiznána, jako bezdůvodné obohacení, kterého by se jinak žalovanému dostalo.6. Nároky, které žalobkyně uplatnila, měly plynout z úvěrové smlouvy, kterou se žalobkyně zavazovala poskytnout prostředky, upravené v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a která podléhá dále zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), když z ničeho neplyne, že by žalovaný měl být podnikatelem. Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, a pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.8. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v žalobě z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.9. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.10. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.11. Ve zde souzeném případě žalovaný neplatil, nemělo dojít ani k úhradě úroku za první měsíc (čímž soud nesděluje, že by snad mohl být přiznán úrok ve výši 40 % měsíčně, který je v rozporu i se samotnými dobrými mravy, a tedy měl být placen) a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ji žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.12. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obe