13 C 42/2026-65 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala úhrady nedoplatků z vyúčtování elektřiny dodané dle smlouvy o sdružených službách dodávky, kterou se žalovanou 2. 12. 2021 uzavřela její právní předchůdkyně , právnická osoba, pro odběrné místo , adresa, s tím, že ji nabyla postoupením. Konkrétně nárokovala 17 956,10 Kč z nedoplatku v původní výši 21 564,84 Kč, který byl vyúčtován fakturou č. , hodnota, za období od 17. 11. 2022 do 10. 4. 2023 se splatností 2. 5. 2023. Na tuto fakturu mělo dojít částečné úhradě a přímo z faktury mělo být patrné, že žalovaná uhradila částku 3 608,74 Kč. Dále nárokovala vyúčtovaný nedoplatek 384,63 Kč fakturou č. , hodnota, za období od 29. 9. 2023 do 7. 10. 2023, jejíž splatnost byla 1. 11. 2023, a na kterou nic uhrazeno nebylo. Ode dne vždy po tvrzené platnosti nárokovala do zaplacení ze žalovaných částek i zákonný úrok z prodlení.2. Žalovaná se k věci vyjádřila písemně, kdy sdělila, že nárok neuznává a pro případ, že žalobce neprokáže oprávněnost nároku, navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Žádala, aby žalobce doložil kromě smlouvy a vyúčtování i důkazy o postoupení, a že o něm byla vyrozuměna. Tvrdila, že všechny faktury v době, kdy na adrese , adresa, bydlela, byly uhrazeny a žádné další služby již od roku 2023 nedostávala, nemůže tak existovat nezaplacená pohledávka. Nařízeného jedná se stejně jako žalobkyně neúčastnila.3. Z předložené smlouvy o sdružených službách dodávky soud zjistil, že na odběrné místo , adresa, byla smlouva uzavřena 2. 12. 2021. Z vyúčtování č. , hodnota, vyplývá, že jde o mimořádné vyúčtování, jedná se o tvrzené období od 17. 11. 2022 do 10. 4. 2023, tj. pouze za půl roku, a vyúčtování skončilo nedoplatkem 21 564,84 Kč. Vcelku logicky v něm žádná platba, která by podle něho (tedy až v budoucnu) měla být učiněna ve výši 3 608,74 Kč, uvedena není. Odečteny jsou pouze zálohy, kdy po tomto odečtu vzniká původní tvrzený nedoplatek 21 564,84 Kč. Ze samotné faktury nevyplývá, kdy a zda vůbec se dostala do dispozice žalované. Adresována je na odběrné místo a ve faktuře je uveden i email žalované, žalobkyně však ani přes dříve známou obranu žalované, že o ničem neví, nijak konkrétně nedoplnila, kdy a jak byla faktura doručena či se dostala do dispozice žalované.4. Totéž pak platí pro fakturu č. , hodnota, , která vyúčtovávala období od 29. 9. 2023 do 7. 10. 2023 a šlo o vyúčtování konečné. Patrně tedy byla ukončena dodávka, jak namítala i sama žalovaná, byť to tvrdí, již v roce 2022 (v roce 2023 už neměla nic odebírat). Jediné, čím pak nad rámec žaloby reagovala žalobkyně na zaslaná vyjádření žalované, byl ještě doklad o údajné částečné platbě na první fakturu. Z něho však bylo zjištěno, že žalobkyně předložila pouze jakýsi interní záznam o rozsahu jednoho řádku, kdy si zapsala, že na doklad č. , hodnota, vystavený 17. 4. 2023 na částku 21 564,84 Kč mělo být zaplaceno 3 608,74 Kč s tím, že datum platby nelze určit.5. Skutkově tak soud učinil závěr, že žalovaná se společností , právnická osoba, uzavřela 2. 12. 2021 smlouvu na dodávku elektřiny do odběrného místa , adresa, . Smluvní vztah byl ukončen, kdy žalovaná hovoří o tom, že od roku 2023 už neodebírala a žalobkyně k 7. 10. 2023 vystavila konečnou fakturu, tj. shoda je na tom, že smluvní vztah ukončen byl. Je pravděpodobné, že se žalovaná odstěhovala, jak tvrdí, a patrně se tak o fakturách adresovaných v obou případech na adresu ukončeného odběrného místa nedozvěděla. Rovněž je však pravděpodobné, že při ukončení dodávky, jak je zcela obvyklé, si žalobkyně, resp. její předchůdkyně vyžádala adresu kam má zaslat vyúčtování. V tomto směru však nebylo zjištěno nic bližšího, neboť žalobkyně, kterou tíží v řízení procesní břemena, nejen neprokazovala, kdy a jak doručila vyúčtování, ale toto ani netvrdila.6. Neučinila tak ani přesto, že žalovaná od počátku tvrdí, že o ničem neví, a že do doby, dokud bydlela, vše hradila a nic jiného nemá. K nařízenému jednání, kde by soud žalobkyni vyzval a poučil, se pak nedostavila. Pokud by skutečně bylo prokázáno, že dle údajů v první faktuře byla provedena částečná platba, mohlo by z toho vyplynout, že fakturu musela žalovaná mít, aby takovou platbu s údaji z ní mohla provést. Tomu nasvědčovalo tvrzení žalobkyně, ovšem předložený důkaz je toliko interním záznamem o jednom řádku, nikoliv důkazem o platbě samotné, a pod jakými údaji byla provedena konkrétně z něho zjistit nelze. S největší pravděpodobností se pak ve skutečnosti o platbu jako takovou nejednalo, neboť i v této evidenci je zapsáno, že datum platby nelze určit a jelikož fakturační období mezi první fakturou a druhou jako konečnou na sebe nenavazují, nasvědčuje vše tomu, že mezi nimi byla další faktura, která zřejmě skončila přeplatkem, který tak byl použit na úhradu první žalované faktury a nešlo o platbu, která by podle ní byla poukázána. I pokud ne pak dokud žalobkyně neprokáže, že došlo k platbě a že při ní byly použity údaje, které moha žalovaná znát pouze z doručené faktury, nelze tato tvrzení brát v potaz. Žalobkyně tak v řízení prokázala pouze to, že byl uzavřen smluvní vztah a že žalované byla vystavena, ale toliko vystavena, vyúčtování, z nichž jsou nárokovány nedoplatky.7. Vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou se po právní stránce řídí jednak obecnými ustanoveními o kupní smlouvě dle § 2079 a násl. o. z. a dále speciálními předpisy, především zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění rozhodném k datu uzavření předmětné smlouvy. Podle § 50 odst. 2 energetického zákona se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník se zavazuje zaplatit cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby.8. Aby mohla žalobkyně v řízení uspět, musela by prokázat nejen, že žalovaná měla uzavřenu smlouvu na dodávku, a že žalované tato dodávka byla řádně vyúčtována, ale i to, že se vyúčtování se všemi náležitostmi stanovenými vyhl. č. 207/2021 Sb., dostalo do dispozice žalované. Jen takové vyúčtování pak může, jakmile se do dispozice dostane, vyvolat splatnost pohledávky. U těchto dodávek je typické, že není předem a rovnou známa částka, kterou je povinen zákazník uhradit. Právě a teprve až ze samotného vyúčtování se zákazník, pokud je uzavřena smlouva, dozvídá nejen sumu ale i údaje, na základě kterých byla stanovena, a dle nich si ověřuje správnost vyúčtování. Základní podmínkou splatnosti vyúčtování tak je skutečnost, že s řádně provedeným vyúčtováním byl zákazník, který má uzavřenou smlouvu, seznámen, resp. že se dostalo do jeho dispozice, a on měl možnost se s ním seznámit, bez ohledu na to, zda tak skutečně učinil, či nikoliv. Až pokud takovou možnost nevyužije, jde tato skutečnost již k jeho tíži.9. Jelikož žalobkyně ani netvrdila, kdy se do dispozice žalované dostala obě vyúčtování, natož aby toto prokázala, nemohly být nedoplatky z nich v tuto chvíli přiznány, a to nikomu. Nebylo tak smysluplné pokračovat v dokazování a zabývat se postoupením pohledávky, neboť dluh, u něhož není prokázáno, že je splatný, nelze přiznat nikomu. Za situace, kdy se žalobkyně k jednání nedostavila, vzdala se tak výhody výzvy k doplnění tvrzení a důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a neúčast jde k její tíži. Současně s koncem prvního jednání ve věci nastala tzv. zákonná koncentrace řízení, a již jen z toho důvodu není rovněž smysluplné jednání odročovat, neboť žádná nová tvrzení ani důkazy již ani jedna z účastnic po této časové hranici nemůže použít.10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Plně úspěšná byla v tomto případě žalovaná, které však žádné náklady v řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádná z účastnic nárok.