7 C 111/2021-48 — Okresní soud v Lounech

Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu a doplnění žaloby, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 16 500 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 25 350 Kč, jež představuje součet úvěru a kapitalizovaných úroků, poplatku za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek. Celkovou částku se zavázala uhradit ve 13 splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 3. 9. 2017. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 15 000 Kč, neuhrazený úrok z úvěru ve výši 1 500 Kč. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované původní věřitel měl kritéria maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky, 0 zahájených exekučních řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů, lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Při posuzování úvěruschopnosti byla žalovaná povinna vyplnit veškeré výdaje včetně splátek úvěrů. Původní věřitel neměl důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Dne 26. 2. 2020 byla žalované zaslána výzva dle ustanovení § 142a o. s. ř.. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně omluvil neúčast na jednání dne 8. 11. 2021 a souhlasil s projednáním věci bez přítomnosti žalobkyně. Žalovaná se k jednání nedostavila, svoji nepřítomnost neomluvila. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 8. 2016, předpisu splátek ke smlouvě soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a dále částku ve výši 10 800 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 25 800 Kč v 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč s tím, že první splátku je splatná 30. den po uzavření smlouvy, každá další splátka až do úplného zaplacení je splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala celou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V žádosti uvedla zaměstnavatele, pracovní poměr na dobu neurčitou, průměrný čistý měsíční příjem ve výši 14 500Kč, průměrné měsíční výdaje na nájem a energie ve výši 8 100Kč a předložení pracovní smlouvy. Dle historie plateb žalovaná uhradila celkem 9 300 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, přílohy smlouvy a oznámení o postoupení pohledávek 6. 2. 2020 předané k poštovní přepravě dne 12. 2. 2020 vzal soud za prokázané, že věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované. Předžalobní výzva ze dne 26. 2.2020 byla podána dne 26. 2. 2020 k poštovní přepravě. Mezi původním věřitelem a žalovanou byla v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřena smlouvy o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny též v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované na základě předložené pracovní smlouvy, která nebyla soudu přeložena a nemohla být soudem ověřena. Z provedených důkazů nebylo zjištěno předložení dalších dokladů k prověření příjmů (např. výplatní pásky, výpis z účtu) a výdajů (např. výdaje o nájmu, doklad SIPO) žalované. Věřitelem příjmy a výdaje žalované nebyly prověřovány, pouze byly uvedeny v žádosti o poskytnutí úvěru. Nebylo doloženo, že byly prověřovány majetkové poměry též nahlédnutím do databází dlužníků. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. o nutnosti prokázat prověřování úvěruschopnosti žalované předloženými doklady, řádné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč, zaplatila celkem částku 9 300 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 5 700 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020 podané k přepravě dne 12. 2. 2020. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaná dostala dne 18. 2. 2020. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla převážně úspěšná žalovaná v rozsahu 30,91%, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshle