11 C 48/2022-75 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku 17 029,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že 1. 6. 2015 došlo k přeměně [právnická osoba], a.s., [IČO], ve formě přeshraniční fúze sloučením s mateřskou společností, v jejímž důsledku byla tato korporace zrušena bez likvidace. Nástupnickou obchodní korporací se stala žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 28. 11. 2012 revolvingový úvěr, kdy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec k volnému čerpání ve výši 40 000 Kč s maximální výší 100 000 Kč s úrokovou mírou 22,68 % ročně. Žalovaný ke dni 29. 1. 2020 postupně vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 137 923 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení, která do 30. 11. 2016 činila 8 % z každé částky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů a od 1. 12. 2016 ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení. Dopisem ze dne 18. 2. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný dlužnou splátku neuhradil. Dopisem ze dne 26. 3. 2021 žalobkyně v souladu s úvěrovými podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Dlužnou částku tvoří jistina ve výši 28 414,48 Kč, úroky ve výši 515,46 Kč, pojistné ve výši 99,80 Kč celkem 29 029,74 Kč. V úvěrové smlouvě žalovaný uvedl, že pracuje jako voják z povolání. Uvedl čistý měsíční příjem ve výši 20 500 Kč, náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč. Žalovaný do smlouvy uvedl, že žije u rodičů, je ženatý a má čtyři vyživovací povinnosti. Žalovaný úvěr více než 7 let hradil bez potíží. Z výše uvedeného lze usuzovat, že v době vzniku úvěru byla dostatečně a s odbornou péčí splněna povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dále byl učiněn dotaz do registru SOLUS. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil platby ve výši 186 249 Kč. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, ani se neomluvil. Žalobkyně předložila před jednáním návrh smíru uzavřeného se žalovaným. Návrh smíru nebyl podepsán ze strany žalovaného, když byl doručen z datové schránky žalobkyně. Soud proto nerozhodl o neschválení smíru. 3. Ze smlouvy o poskytnutí úvěru [číslo] ze dne 22. 11. 2012, z všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se [právnická osoba], a. s. zavázala poskytnout žalovanému jako klientovi mimo jiného revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 40 000 Kč s maximálním úvěrovým rámcem 100 000 Kč, s výší úroku 22,68 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit ve splátkách minimálně ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Dále se zavázal hradit měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč a měsíční úhradu za pojištění ve výši 3,99 % z měsíční splátky úvěru. Dle obchodních podmínek je [právnická osoba] oprávněna od smlouvy odstoupit, neumožnit další čerpání úvěru a požadovat splacení dlužné částky včetně příslušenství ke dni účinnosti odstoupení, dostane-li se klient do prodlení se splacením více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce. V osobním dotazníku a prohlášení o udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů ze dne 22. 11. 2012 podepsaného žalovaným je uvedeno, že žalovaný má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnán jako voják z povolání s čistým příjmem 20 500 Kč, náklady na bydlení 2 000 Kč, úvěr na bydlení 4 200 Kč, je majitelem bankovního účtu, ke kterému má zřízen kontokorent s výší 5 000 Kč. Žalobkyně předložila mzdové lístky, podle kterých v září 2012 žalovaný obdržel částku 20 878 Kč a v říjnu 20 485 Kč. Dle výpisu z úvěrového účtu činila ke dni 18. 3. 2021 dlužná částka 29 029,74 Kč, z toho úroky 515,46 Kč a pojištění 99,80 Kč a žalovaný zaplatil celkem 186 249 Kč. Dle informace společnosti SOLUS ze dne 5.5.2022, kterou soud vyžádal, se [právnická osoba] a. s. pravidelně účastnila od svého vzniku až do zániku přeshraniční fúzí výměny údajů o osobách neplnících své závazky, ve vztahu k žalovanému se nemohou vyjádřit, když údaje již nearchivují. Dle výpisu z účtu uvedeného v žádosti o úvěr, který soud vyžádal, tento sloužil pouze pro splácení úvěru vůči [právnická osoba] Dopisem ze dne 18. 11. 2020 byl žalovaný upomenut o zaplacení neuhrazených splátek s upozorněním na možnost odstoupení od smlouvy. Dopisem ze dne 26. 3. 2021 žalobkyně od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Dopisem ze dne 4. 10. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Skutková tvrzení o nástupnictví žalobkyně jsou soudu známa z úřední činnosti. 4. V posuzovaném případě byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti byly upraveny v zákoně č. 513/1991 Sb. obchodním zákoníku a též v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z provedeného dokazování vyplývá, že byl prověřován pouze příjem žalovaného, nikoli jeho výdaje. Z předloženého dotazníku je zřejmé, že žalovaný měl úvěr na bydlení a hospodařil za pomoci kontokorentního úvěru, jeho faktické další výdaje nebyly ověřovány (např. předložením výpisů z běžného účtu s kontokorentem apod.) Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje zákonu neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019, i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vzhledem k tomu, že žalovaný celkem čerpal částku 137 923 Kč a uhradil částku 186 249 Kč, nevzniklo na straně žalovaného žádné bezdůvodné obohacení. Důvod neplatnosti má vliv i na sjednanou výši úplaty. Soud proto žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady nevznikly.