7 C 183/2021-63 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se podanou žalobou a doplněním žaloby domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 6 000 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] dne 31. 10. 2016, na základě které byly žalovanému poskytnuty bezhotovostním bankovním převodem peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit 7 520 Kč tj. jistina navýšená o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 520 Kč do 15. 2. 2017. Žalovaný žádnou částku neuhradil. Před uzavřením smlouvy o úvěru posuzoval věřitel schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě dostatečných informaci získaných i od žalovaného a umístěných v uživatelském učtu a nahlédnutím do databáze umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 6 000 Kč, kapitalizovaný úrok 3 689 Kč (tj. součet nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 520 Kč a administrativního poplatku ve výši 2 169 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 144,64 Kč (za období od 16. 2. 2017 do 1. 7. 2019). Pohledávka byla z původního věřitele postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2019 s účinností ke dni 24. 7. 2019. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 19. 8. 2019. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky upomínkou ze dne 12. 3. 2021. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. 3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaný sek jednání nedostavil. 4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvy o úvěru, výpisu z účtu, smlouvy o postoupení pohledávky, potvrzení o přijetí platby, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalované smlouvu o úvěru [číslo] dne 31. 10. 2016, věřitel se zavázel poskytnout na účet žalovaného finanční prostředky 4 000 Kč. Právním předchůdcem žalobkyně byla na účet uvedený ve smlouvě uhrazena dne 31. 10. 2016 částka 4 000 Kč a dne 1. 12. 2016 částka 2 000 Kč Dohodou ze dne 9. 1. 2017 byla prodloužena splatnost do 15. 2. 2017. Dle smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni, dopisem ze dne 19. 8. 2019 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, výzvou ze dne 12. 3. 2021 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 18. 3. 2021. 5. Soud vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku smlouva o zápůjčce, na kterou se vztahuje též zákon o spotřebitelském úvěru z. č. 145/2010 Sb. ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. o nutnosti prokázat prověřování úvěruschopnosti žalovaného, na základě jakých informací získaných od klienta byla posuzována jeho schopnost úvěr splatit, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 6 000 Kč, kterou ani částečně neuhradil, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2019 podané k přepravě dne 20. 8. 2019. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaný dostal dne 24. 8. 2019. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 6. Podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 368Kč zahrnující zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu za zastupování advokátem dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), polovinu úkonu ve výši 100 Kč (výzva k plnění), tři režijní paušály po 100 Kč a 21 % DPH ve výši 168 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. 7. Soud lhůtu k plnění určil dle ustanovení § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.