7 C 235/2021-39 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 23 371,8 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 13. 12. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku ve výši 12 283 Kč zahrnující úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 504 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439Kč, poslední splátka byla stanovena na 6. 2. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Uhradil celkem částku 1 700 Kč, poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena 10. 3. 2019. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 13 000 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 10 371,80 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 309,22 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 7. 2. 2020 do 18. 12. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 260,38Kč (z dlužné jistiny od 18. 3. 2019 do 18. 12. 2020, úrok ve výši 29% ročně z jistiny od 19. 12. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlen z jistiny od 19. 12. 2020 do zaplacení. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. 3. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 21. 3. 2022 nedostavil, svoji neúčast neomluvil. 4. Ze smlouvy o zápůjčce- [anonymizována tři slova] ze dne 13. 12. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 26 283 Kč, která zahrnuje částku 14 000 Kč, úrok ve výši 2 504 Kč, částku za doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 439Kč splatných vždy ke konci splátkového období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a je pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 6. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně, dle podacího lístku byla zásilka předána k přepravě dne 28. 6. 2021. Z karty zákazníka ze dne 3. 2. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že žalovaný potvrdil příjem ve výši 42 855 Kč (čistý příjem žadatele ve výši 24 855 Kč, ostatní příjem ve výši 18 000 Kč), odhadované měsíční výdaje celkem 10 000 Kč. Dále potvrdil pracovní úvazek, nájemní bydlení, bankovní účet, jednu vyživovací povinnost, uvedl, že je svobodný. V zákaznické kartě není zaevidováno předložení listin dokládající tvrzené příjmy a výdaje. 5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalovaného řádně, když žalovaným nebyly předloženy žádné doklady k uvedeným příjmům a výdajům (např. výpisy z účtů, výplatní pásky, doklady k dalšímu příjmu ve výši 18 000 Kč, nájemní smlouva, doklady SIPO). Výše výdajů 10 000 Kč uvedená jen jako odhadované výdaje vzbuzuje pochybnost o reálnosti těchto výdajů. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle