1 C 396/2023-57 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky. Svůj návrh odůvodnila tím, že původní věřitel , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřel se žalovaným dne , datum, v písemné formě smlouvu o úvěru č. , číslo, , jejíž součástí byly obchodní podmínky smlouvy o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, které byly vyplaceny na účet č. , č. účtu, , z něhož žalovaný poslal verifikační platbu. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytovateli úvěru částku 12 000 Kč do 14.8.2022. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas a uhradil jen částku 2 000 Kč. Vznikla mu proto povinnost uhradit poskytovateli úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny. Žalobkyně jako nabyvatel pohledávky z postupní smlouvy, proto uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty a výdajů spojených s upomínáním. Požaduje též zaplacení úroku z prodlení od 15.8.2022 do zaplacení. V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení bylo zastaveno co do částky 1 750 Kč usnesením č.j. , spisová značka, , které nabylo právní moci , datum, .2. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností nahrání datové pásky obsahující seznam postupovaných pohledávek na zabezpečený SFTP server. Oznámení o postoupení pohledávky bylo zasláno žalobkyní žalovanému dopisem ze dne , datum, . Z výše uvedeného se dovozuje aktivní procesní legitimace žalobkyně.3. Soud věc projednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti účastníků. Při rozhodování soud vycházel z listinných důkazů založených ve spise, které pro posouzení věci považoval za postačující.4. Žalobkyně předložila smlouvu o úvěru ze dne , datum, č. , číslo, , Všeobecné obchodní podmínky smlouvy o úvěru, upomínky, předžalobní výzvu ze dne 29.5.2023, postupní smlouvu, oznámení o postoupení pohledávky, plnou moc původního věřitele k oznámení postoupení. Z obsahu smlouvy stvrzené oběma účastníky soud zjistil, že dne , datum, bylo mezi účastníky ujednáno, že věřitel , právnická osoba, . poskytne žalovanému na účet č. , č. účtu, částku ve výši 12 000 Kč. Poskytnutá jistina úvěru včetně příslušenství měla být žalovaným zaplacena do 14.8.2022. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , společného prohlášení o postoupení pohledávky ze dne , datum, a oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a postoupení bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 15.2.2023. V oznámení byl žalovaný vyzván též k úhradě dlužné částky do 27.2.2023. Dle poštovního podací archu byla zásilka odeslána na adresu žalovaného 16.2.2023. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení předžalobní výzvou ze dne 29.5.2023.5. V daném případě je řízení ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Dokazování provádí soud při jednání. Následky spojené s nesplněním povinnosti tvrzení a důkazní v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí nese účastník, který ač poučen soudem, tyto povinnosti v potřebném rozsahu nesplnil. V souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poskytuje poučení soud zásadně při jednání. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání, nemohl soud poskytnout nepřítomné žalobkyni poučení, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o tom, že před poskytnutím úvěru její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splatit. Z předložených listin není patrno, že by se právní předchůdce žalobkyně zabýval posuzováním schopnosti žalovaného úvěr splatit, když i sama žalobkyně sdělila, že žádné doklady v tomto směru nejsou k dispozici. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud v projednávané věci shledal, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru, nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V řízení bylo prokázáno poskytnutí částky 19 700 Kč původním věřitelem žalovanému. Žalovaný, který se také k jednání nedostavil, netvrdil jiný důvod poskytnutí této částky. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. Při aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení pak důkazní břemeno ohledně titulu pro převzetí sporné částky tíží žalovaného. Bylo-li doloženo vyplacení částky 12 000 Kč žalovanému, aniž byl prokázán právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, je třeba zvážit přiznání požadované částky žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na platnost postoupení pohledávky nemá vliv jiná právní kvalifikace postoupeného nároku soudem. V projednávané věci již z žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný uhradil ve prospěch pohledávek žalobkyně částku 2 000 Kč. Soud proto určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodn