14 C 297/2023-29 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku výše uvedenou, když svůj návrh odůvodnila tím, že původní věřitel , právnická osoba, IČO:, IČO, uzavřel se žalovaným dne , datum, v písemné formě smlouvu o úvěru č. , číslo, . Na základě této uzavřené smlouvy žalovaný obdržel úvěr ve výši , částka, , které mu byly vyplaceny v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytovateli úvěru částku ve výši , částka, , celkem tedy částku , částka, . Žalovaný však uhradil pouze částku ve výši , částka, . Dále neuhradil v příslušných lhůtách ani později ničeho a žalobkyně proto uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty a výdajů spojených s upomínáním. Požaduje též zaplacení příslušenství. Žalobkyně v průběhu řízení prokázala řádně svou aktivní legitimaci ve věci.2. Soud věc projednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti účastníků, když vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.3. Žalobkyně předložila soudu smlouvu o úvěru ze dne , datum, č. , číslo, , Všeobecné obchodní podmínky smlouvy o úvěru, upomínky, předžalobní výzvu a postupní smlouvu včetně oznámení o postoupení pohledávky. Z obsahu smlouvy soud zjistil, že dne , datum, bylo mezi účastníky ujednáno, že věřitel , právnická osoba, , IČO: , IČO, poskytne žalovanému úvěr ve výši , částka, . Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti. Poskytnutá jistina úvěru včetně příslušenství měla být žalovaným splácena v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, . Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení předžalobní výzvou.4. V daném případě je řízení ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je zásadně věcí účastníků řízení. Dokazování provádí soud při jednání. Následky spojené s nesplněním povinnosti tvrzení a důkazní v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí nese účastník, který ač poučen soudem, tyto povinnosti v potřebném rozsahu nesplnil. V souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poskytuje poučení soud zásadně při jednání. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání, nemohl soud poskytnout nepřítomné žalobkyni poučení, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o tom, že před poskytnutím úvěru její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splatit. Z předložených listin není patrno, že by se právní předchůdce žalobkyně zabýval posuzováním schopnosti žalovaného úvěr splatit. Z příslušných podkladů vyplynulo, že příjem žalované činí částku , částka, a použitelný měsíční příjem činí částku , částka, . Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jednoznačně vyplynulo, že odborná péče předpokládá to, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud v projednávané věci shledal, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru, nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a byl nucen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel tak z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V řízení bylo prokázáno poskytnutí částky ve výši , částka, původním věřitelem žalovanému, přičemž bylo dohodnuto, že celkově žalovaný uhradí žalobkyni částku ve výši , částka, . Žalovaný, který se také k jednání nedostavil, netvrdil jiný důvod poskytnutí této částky. Soud tak není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. Při aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení pak důkazní břemeno ohledně titulu pro převzetí sporné částky tíží žalovaného. Bylo-li doloženo vyplacení částky , částka, žalovanému, aniž byl prokázán právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, je třeba zvážit přiznání požadované částky žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. V projednávané věci již z žalobních tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný uhradil ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně pouze část dlužné částky, a to ve výši , částka, . Soud proto určil výši bezdůvodného obohacení ve výši, Anonymizováno, , částka, . Soud tak přiznal žalobkyni nárok i na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván řádně k plnění. Na základě provedeného dokazování lze konstatovat, že ke dni , datum, byl žalovaný s plněním v prodlení. Ve zbývající výši byl soud nucen žalobu zamítnout.5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V tomto případě měla žalobkyně ve věci úspěch pouze nepatrný a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.