21 C 282/2020-34 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky s příslušenstvím, kterou jí dluží na jízdném a přirážce jízdného za jízdu vozidlem MHD bez platného jízdního dokladu ve dnech níže uvedených. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. Jízdné a přirážka byly splatné v den jízdy bez platného jízdního dokladu (ten byl sepsán v den předmětné jízdy). Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalovaná dne 1. 8. 2019 v 10:59 hodin cestovala prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným žalobkyní – linkou 11, dále ve dnech 6. 2. 2020 v 8:04 hodin linkou 11 a dne 7. 2. 2020 v 08:45 hodin linkou 11 a na výzvu pověřené osoby se neprokázala platným jízdním dokladem, čímž jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 20 Kč a přirážku jízdného ve výši 1 000 Kč za každou jízdu. Jízdné a přirážka byly splatné v den jízdy bez platného jízdního dokladu (ten byl sepsán v den předmětné jízdy). Po právní stránce soud věc posoudil dle právních předpisů účinných v době vzniku žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.). Žalovaná cestovala drážním/silničním vozidlem, aniž by se na výzvu pověřené osoby prokázala platným jízdním dokladem. Cestující je v takovém případě povinen zaplatit jízdné a dále přirážku k jízdnému, kterou stanoví dopravce v přepravních podmínkách a nesmí přesáhnout 1 500 Kč (srov. ustanovení § 18a odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, popř. ustanovení § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách). Úrok z prodlení žalobkyně požadovala pro jednotlivé částky vždy ode dne, kdy žalovaná již byla v prodlení se zaplacením celého dluhu za předmětnou jízdu, a jeho výše je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a prováděcím nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a dvou paušálních náhrad nákladů nezastoupeného účastníka (výzva k plnění, sepis žaloby) á 100 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ostatní náklady, tedy náklady právního zastoupení, soud za účelně vynaložené nepovažuje. V daném případě se totiž žalobkyně domáhá svého nároku jednoznačně formulářovou žalobou, ve věci právně triviální. Za této situace zcela jistě není nutné, aby žalobkyně byla zastoupena advokátem. Toto zastoupení totiž neslouží k tomu, aby advokát žalobkyni poskytl právní služby, jeho pomoc má charakter pouze pomoci administrativní. Náklady právního zastoupení tak nelze mít v tomto případě, kdy je vymáhána pohledávka za zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému (dva skutkově jednoduché nároky), za účelně vynaložené (k tomu srovnej, specificky pro tento typ pohledávek, tedy pro pohledávky z jízd bez platného jízdního dokladu, nález Ústavního soudu ČR sp. zn.: I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn.: Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013). Žalobkyně ani netvrdila, že by v daném případě nastala nějaká mimořádná okolnost, která by právní zastoupení žalobkyně odůvodnila. Jelikož tedy náklady na zastoupení advokátem nebyly v této věci vynaloženy účelně, soud žalobkyni jejich náhradu nepřiznal. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.