10 C 31/2022-28 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání rozsudku ve smyslu rozsudečného výroku s tím, že žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi postupitelem společností [právnická osoba] a postupníkem tedy žalobcem. Společnost [anonymizováno] pak nabyla pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] od původního věřitele společnosti [právnická osoba] Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu úvěru [číslo] na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému částku [částka], když tento úvěr měl být splacen nejpozději do [datum]. Na dluh však věřiteli ničeho neuhradil, a to ani na předžalobní upomínku, a proto žalobci nezbylo, než podat předmětnou žalobu. Soud ve věci nařídil jednání. Soud pak provedl řadu listinných důkazů: Ze smlouvy o úvěru [číslo] zjistil, že firma [právnická osoba] se žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru na částku [částka] s datem splatnosti [datum], a to bez jakéhokoliv úroku či jiného navýšení. Z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že [anonymizována dvě slova] postoupilo předmětnou pohledávku [právnická osoba], což žalovanému sdělilo dopisem ze dne [datum]. Z výpisu z účtu firmy [právnická osoba] vedeného u [anonymizováno] bylo zjištěno, že dne [datum] byla na účet [celé jméno žalovaného] zaslána částka [částka]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek firmy [právnická osoba] a žalobcem spolu se soupisem postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dluhu a tato zásilka mu byla téhož dne zaslána do vlastních rukou. Soud po zhodnocení důkazů jednotlivě i vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že je jednoznačné, že mezi právním předchůdcem žalobce byla uzavřena dne [datum] se žalovaným smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaný čerpal částku [částka] a kterou měl vrátit do [datum]. Tuto částku však nevrátil, a to ani částečně. Předmětná pohledávka pak byla postoupena z firmy [právnická osoba] na firmu [právnická osoba] a následně pak na žalobce řádnými postupními smlouvami. Soud dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný na základě smlouvy o úvěru vyčerpal od věřitele [částka], ničeho na tuto částku však nevrátil, a proto soud žalobě vyhověl. Vzhledem k tomu, že se účastníci ve smlouvě nedohodli na žádných úrocích ani na žádných dalších poplatcích, soud dospěl k závěru, že lze žalobě vyhovět. Po právní stránce tedy soud vycházel z ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 - smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Věřitel pak ze smlouvy svůj závazek poskytnout žalovanému částku [částka], ovšem žalovaný svůj závazek předmětnou částku bez navýšení vrátit, nesplnil, a to ani částečně, a proto žalobě bylo vyhověno. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, kerý byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. [částka].