8 C 297/2022 — Okresní soud v Litoměřicích

Předmětem tohoto řízení je uplatněný nárok žalobkyně vůči žalovanému ve výši žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, jenž uzavřel žalovaný s původním věřitelem společností [právnická osoba] dne 18.12.2006. Na právní předchůdkyni žalobkyně byla pohledávka vůči žalovanému postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 4. 2011 a z ní pak smlouvou ze dne 19.4.2016 na žalobkyni. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně dne 18. 12. 2006 smlouvu č. o úvěru, na základě níž byl poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč, jež se zavázal zaplatit ve splátkách v souladu se smluvním ujednáním včetně sjednaného příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, zejména nesplácel úvěr dohodnutým způsobem, došlo k zesplatnění pohledávky ke dni [datum]. Ke dni vyčíslení tvoří dluh žalovaného 66 169 Kč na jistině a dále žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 10,90 % ročně od 22.5.2009 z částky 66169 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 66169 Kč od 1.7.2010 do zaplacení. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. Žalovaný se k jednání nedostavil Z hlediska skutkového stavu věci soud z předložených důkazů zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně došlo k uzavření shora specifikované smlouvy o úvěru (označené jako o půjčce), na základě níž čerpal žalovaný shora uvedenou částku a to na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, řádně a včas nehradil stanovené měsíční splátky, proto došlo k sesplatnění úvěru dne 21.5.2009 a žalovaný je povinen uhradit žalobkyni vzniklý dluh včetně veškerého příslušenství tak, jak je podrobně rozepsáno shora. Žalovaný byl upomínám předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, avšak svůj dluh neuhradil. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen„ obch. zák.“), podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníku poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen platit od doby poskytnutí peněžních prostředků z těchto úroky, a to ve sjednané výši. Podle ustanovení § 503 obch. zák. je závazek platit úroky splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Závěrem soud dodává, že smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, což znamená, že není závislá na bezprostředním plnění dlužníkovi. Z toho důvodu bylo na žalovaném, aby při prokázání vzniku smluvního vztahu tvrdil a také prokazoval, kdy a jak dlužné částky vyrovnal. Není již proto třeba dále při totální pasivitě žalovaného verifikovat, zda, kdy a příp. jakou částku tento uhradil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 457,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 647 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 66 169 Kč sestávající z částky 3 780 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 240 Kč ve výši 2 570,40 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.