13 C 302/2021-18 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky s odůvodněním, že dne [datum] a dne [datum] při jízdě na linkách hromadné dopravy, autobusové a tramvajové, provozované žalobkyní se žalovaná nemohla prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby po ní žalobkyně požadovala jízdné ve výši 20 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč (za obě jízdy jednotlivě), žalovaná ovšem požadované nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Soud ze„ Zápisu o provedené přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaná se přepravovala prostředky veřejné dopravy provozovanými žalobkyní, a to dne [datum] (linkou 11) a dne [datum] (linkou 3). Na výzvu kontrolora se neprokázala platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatila. Výše jízdného a přirážky k jízdnému jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. 4. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, je cestující povinen prokázat se na výzvu osoby pověřené dopravcem platným jízdním dokladem. Podle § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, platí shodná úprava i v silniční dopravě. Co se rozumí jízdním dokladem, náležitostí jízdních dokladů a posuzování jejich platnosti stanoví § 4, § 5 a § 6 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou, drážní a silniční dopravu. Podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona o dráhách (obdobně podle 18a odst. 1 písm. c) zákona o silniční dopravě) může dopravcem pověřená osoba uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Výše přirážky podle § 37 odst. 6 uvedeného zákona stanoví dopravce v přepravních podmínkách, přičemž tato nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Účtovaná částka ve výši 20 Kč jízdné a 1 000 Kč přirážka je tak v souladu s právními předpisy a soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. 5. V daném případě se prokázalo, že žalovaná cestovala hromadnou dopravou provozovanou žalobkyní, tedy využíval plnění přepravní smlouvy uzavřené podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), avšak povinnost prokázat se kontrolorovi platným jízdním dokladem nesplnila. Povinnost k zaplacení jízdného (20 Kč) a přirážky (1 000 Kč) za jízdu bez platného jízdního dokladu jí tedy byla uložena po právu. Soud proto žalobě zcela vyhověl tak, jak uvedeno ve výroku I. Kromě nároku na jistinu pohledávky vzniklo žalobkyni též právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni počátku prodlení (ke dni následujícímu po kontrole). 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 200 Kč (za výzvu k plnění a sepsání žaloby, viz § 14b odst. 5 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a obdobně i § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 42 Kč (21 % z částky 200 Kč, viz § 137 odst. 3 o. s. ř.). Náhrada nákladů byla přiznána v obecné lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 7. Soud ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobkyni žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. Odměnu za zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložený náklad vzhledem k charakteru a okolnostem případu - tj. typizovaná žaloba podávaná opakovaně v téměř nezměněné podobě, naprostá jednoduchost případu po skutkové i právní stránce a poměrně malá výše pohledávky. Žalobkyně je oprávněna se rozhodnout, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistila vymožení svých pohledávek. Nelze ale prostřednictvím institutu náhrady nákladů řízení systematicky generovat příjmy bez zohlednění toho, že faktická činnost advokáta v tomto případě nespočívá v kvalifikované a odborné právní pomoci, ale spíše v ryze administrativní činnosti. Na tu však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro zastoupení advokátem v občanském soudním řízení. Vynaložené náklady na takto poskytnutou pomoc advokáta musí být váženy kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání jejich náhrady proti neúspěšné straně. Vynaložení částky na zastoupení advokátem ze strany žalobkyně přitom v posuzovaném případě nelze považovat za účelné.