15 C 237/2022-18 — Okresní soud v Mělníku

Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 1 500 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že dne [datum] při jízdě na tramvajové lince 8 – hromadné dopravy provozované žalobkyní se žalovaná nemohla prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby po ní žalobkyně požadovala přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, žalovaná ovšem požadované nezaplatila. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná se přepravovala prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne [datum] na tramvajové lince 8. Na výzvu kontrolora se neprokázala platnou jízdenkou, přirážku k jízdnému nezaplatila /viz zápis o provedené přepravní kontrole/. Výše přirážky k jízdnému 1 500 Kč je soudu známa z úřední činnosti. Žalovaná byla naposledy vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby /viz předžalobní výzvu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), dle zákona č. 266/1994 Sb., o drahách a dle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. Podle ust. § 37 odst. 4 písm. d) zák. č. 266/1994 Sb. průvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce (dále jen„ pověřená osoba“) je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození, adresa pro doručování a číslo osobního dokladu. Dle ust. § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému. Dle ust. § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 500 Kč. Podle ust. § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. nezakoupil-li si cestující jízdenku (…) a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a v plném rozsahu jí vyhověl. Soud vzal za prokázané, že žalovaná cestovala prostředkem hromadné dopravy provozované žalobkyní, při kontrole se však na výzvu pověřené osoby neprokázala platnou jízdenkou a následně požadovanou částku nezaplatila. Nárok žalobkyně je tak důvodný. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.